Cesta z Indie zpět domů

Ze samotné vesničky domů je dlouhá cesta. Tři dny jdete po svých k nejbližší silnici a pak ještě několik dní autem a autobusem, než se dostanete na letiště.

V minulých dnech se vrátil z Indie předposlední z našich dobrovolníků, v souvislosti s tím vkládám článek, jak je výživná taková cesta letadlem z Indie.

Odlet z Dillí - večer před odletem

Letenku jsem měl podle paní na telefonu „confirmed“, jen tři hodiny před odletem jsem měl být v hlavní kanceláři letecké společnosti na letišti. Požádal jsem řidiče žlutočerného Ambassadoru, aby mě vyzvedl o půlnoci. Dohodli jsme se na ceně i místě a já si šel dát poslední Malai Kofta s čapatý.

Vyrazil jsem z hotelu včas, ale po Ambassadoru ani památky, pouze zaparkovaný miniminiminivan indické výroby. Po chvíli k minivanu přibyl i frajírek řidič. Jo, letiště, kolega nemohl přijet, a tak je tam on, cena a směr platí, řidič a auto se mění, jasně Indie. Souhlasím, nahodím bágl a…, ještě se čeká na další dva turisty co už tu taky měli být na půlnoc. Za pár minut se objevují dva polští bratři co jedou se mnou, taky jsou trochu zaražení, že v jejich káře už někdo sedí, jen tak tak jsme se společně namáčkli i s bágly a už vyrážíme ze spícího PaharGamje směr Indira Ghandí Airport.

Spolucestující byli v Indii na dva týdny. Vzali to přes Dillí, Amritsar, Dharamsalu, Manali, Leh, Shrinagar, Jammu, Taj Mahal, Goju do Kalkaty a Varanási. Nevím, jestli viděli z těch všech míst alespoň nádraží, ale připadali mi jak Američani, co za 14 dní vidí celou Evropu. Ale co se dá dělat, není čas a žijeme v rychlé době.

Řidič cestu na letiště zvládal bravurně, asi to byla hlavní náplň jeho práce. Předjížděl zleva zprava, na rovinkách, v zatáčkách i zácpách. Ano, cesta na letiště přes den ubíhá rychlostí šneka po obrně. Bohužel v noci je to jen o zlomek lepší. A tak jsem byl celkem vděčný za tuto adrenalinovou jízdu. Krom toho jsem odlétal až v půl páté ráno a tak jsem měl ještě časovou rezervu, alespoň jsem si to myslel.

Chvíli hledám Aeroflot office. Z jedné budovy, kam mě nasměrovaly venkovní ukazatele, jsem byl nasměrován panem sedícím na židli do budovy druhé, kde byly dokonce směrové cedule na společnost i uvnitř. Když jsem dorazil ke kýženým dveřím, zjistil jsem, že za nimi není office, ale spící šmudla zabalený v dece. Dveře byly správné všude kolem, po chodbách běhali zástupci různých leteckých společností, jen ne té mé. Znovu se snažím doptat úředníků z okolních kanceláří, kudy kam. Směřují mě do různých chodeb i dveří, ale všechny návody jsou levé, nakonec jeden milý pán ukáže přes ulici na budovu a řekne, že tam ve třetím patře... Pardon, ale na to jsem už neměl, můj těžký loďák a fotobágl v půl druhé ráno po několikakilometrovém slalomování byly jak z olova a mé tělo už nechtělo nic než zapadnout do sedačky, vmáčknout kolena do štěrbiny mezi sedadly přede mnou a usnout.

Rezignoval jsem na hledání office, poslední cigárko venku a přímo do terminálu. Pan Důležitý v policejní uniformě mě nevpustil. Na to, aby člověk mohl do budovy terminálu, musí mít kromě pasu platný lístek. Pas jsem měl, z lístku pouze vytisklý „electonic ticket“. Po vzoru otce Indie Mahatmy Ghandího jsem si sedl na stranu na bágl a neodporoval. Když šéfíkovi došlo, že se s ním hádat nebudu, vpustil mě dovnitř, ovšem s podmínkou, že jen co budu mít lístek, tak se musím hned vrátit a ukázat mu ho. Věnoval jsem mu poděkování a úsměv a zmizel jsem v tisícovém mumraji lidí za bránou.

Wot ju wont!!!

Aktivně znalý dobré Hinglišh, bylo mi jasné, že mi někdo chce pomoci. A majitel hlasu mi po chvilce už prorážel cestu davem k odbavovací přepážce letecké společnosti. Tam už stály zástupy znavených otrávených turistů. Tupě sledovaly úředníky letecké společnosti. Odevzdal jsem nejlépe oblečenému pánovi s vysílačkou papíry k letence, pas a přidal se k ostatním turistům.

Úředníci běhali sem a tam, jejich převislé pupky stěží mohla zadržet košile, ale snad to byla součást uniformy - možná pro pobavení cestujících - uniformovaní Teletubiees. A stejně tak jako milované postavičky chrochtali do vysílaček vždy všechno dvakrát a po chviličce se vše opakovalo, snad aby nezapomněli.

Nad přepážkami u zdi visela modrá síť se žlutým lemováním, vytvářela vizuálně druhý podhled, měla snad sloužit k zachytávání zbytků původního podhledu, ze kterého zbyla jen nosná část. Strop nabíral elegantní křivku doplněnou křivkami sítí a nad business class byl strop snad nejníže, síť už by se nevešla, a tak torzo podhledu trčelo přímo nad rudým koberečkem. Kobereček, starý veterán, už dlouho přesluhoval a snad by se nehodil ani do poslední čtyřkové dháby.

Štrúdly turistů se pomalu ukrajovaly a na straně stojící problémoví rádoby-pasažéři přibývali. Stál jsem mezi nimi, pak si zas sedl na vozík. Trochu jsem si nebyl jistý váhou a tak jsem se modlil, abych měl případně čas odlehčit zavazadla.

Prostor před přepážkami se téměř vyčistil, když tu to jeden z „problémových“ nevydržel, a to tam nestál ani hodinku. S nasupeným výrazem zastoupil pánovi s pěknou košilí cestu, „I wont my passport, NOW!!!“ Ještě nebyly ani čtyři hodiny ráno a takové nervy! S ostatními jsme přihlíželi, napůl pobaveně a napůl zúčastněně. Proběhlo mi hlavou co by řekl můj dobrý přítel: „Ještě se nestalo, že by to nějak nedopadlo“, "lol".

Pomalu chytám mikrospánky, mžourám na lidičky kolem, už také většinou sedí - na zemi nebo na vozíku - kde jinde, jsme přece v Indii. Tři tlustí pánové se prodírají skrz naší skupinku do business class, jako by to akorát odlétalo. Zhluboka dýchali, třetí a čtvrté brady se jim třásly, sáčka na nich visela jak na strašácích na pouti, nojo, sádlo se pasuje špatně. Po chvilce důležitých keců potupně přibyli do naší skupinky odpadlíků.

Důležitý pán už chvíli nehuláká do vysílačky, marně hledám, kam zase zmizel. A najednou přichází.. se slibnou složkou barevných knížeček a papírů v ruce. Rozdával to všem jako večerníček, začal u vybouchnutého pána a skončil u mne. Na sprintující tučné bubliny a ještě jednoho sympatického pána se nedostalo. Sympaťák zůstal v klidu, bubliny bublaly a křičely, pak vyhrožovaly a pak… pak už jsem je neslyšel, protože jsem se dostal do dalšího levelu.

Zavazadla jsem měl tučná, ale nakonec jsem to vyřešil, i když teď si rvu vlasy jak. Něco prostě muselo jít ven a bohužel jsem to překombinoval. Další problém, že jsem byl v zemi přes půl roku bez registrace, se také vyřešil tím, že dny za slečnu přepočítal nadřízený. A už už už - kontrola víz a >>>INDIA LOGOUT<<<.

Máme 20 minut do odletu, na bráně čeká fronta jak na americké zelené karty, odpadnu za roh do fastfoodu, kde si dám 6 chicken teriaky, poslední rupky utraceny, ještě si trochu pokecám kalhoty a šinu se k zástupu lidí. Najednou mávnutím proutku jich většina zmizí na jinou bránu a další dav se tlačí proti původní frontě zpět. Někde se stala chybka, cestující z Abu Dhabi dostali špatně označené letenky se špatnou bránou a i tabule dávaly stejně nesprávné direkce. Chaos.

Fronta zmizela a 5 minut do odletu procházím tunelem, i poslední odpadlíci se našli a dveře „prstu“ se zavírají přesně na čas.

Odpadám na volnou trojsedačku. Letadlo Iljušin s kapacitou stovek pasažérů je využité jen z třetiny, téměř každý, až na první a business třídu, má tři sedačky. Připoutat, spím, aha už jsme nad mraky, ulehnout, spát, připoutat, přistáváme, spím, vystupovat, ok.

Hluk lidí mířících na přestup odbavovali dva lidé, nebyl tam jen náš let, ale další dva lety, úředníci snad ještě rozespalí pracovali jako kdyby neuměli číst latinku, sem tam se rozkřičela paní, která pracovala jako dveřní, a to tehdy, pokud někdo šel moc pomalu - anebo naopak moc rychle - k JEJÍM dveřím. Obličej měla schovaný za nánosem drahého včerejšího makeupu a podle dnešního chování jí zřejmě tato investice nebyla nic platná.

Trochu mi vadí, že jsem zaspal obě jídla na palubě, i když tato strava nepatří k mým favoritům. Ale stejně vadí, protože letiště v Moskvě nepatří k nejlacinějším. Hledám místo kde si sednout, po obchůzce stovky krámků z cetkami a chlastem nacházím obří ceduli s šipkou na dveře „Transfer lodge“, na dveřích je však nápis „staff only“, opatrně otevírám dveře a skupinku dobře se bavících lidí - letištního personálu - vyrušuji. Zdvořile se ptám kudy do „transfer lodge“, nikudy, není. A kam si případně sednout nevěděli ani oni, tak jsem si sedl ke skupince spících Nepálců zabalených v dekách na chodbě. Letěli na Kypr dělat vystoupení, ale jelikož jim tady zabavili jak pasy, tak letenky, tak nevím, jestli na tureckou nebo řeckou část. Sami nevěděli. Jediné co věděli, že jsou na cestě zpět domů, ovšem bez toho, že by doletěli kam měli nebo vůbec mohli někoho informovat, co se s nimi děje. Zkusil jsem letištní WiFi, aby si zavolali přes Skype, a jelikož je zpoplatněná, tak jsem skočil koupit kredit. Poinformovali Kypr i doma, bylo mi jich fakt líto, protože vím, co dokáží natvrdlé dámičky a zabednění kravaťáci. Pozval jsem je na jídlo, ale odmítali tak dlouho, až jsem jim vnutil alespoň sandwich a šel se najíst sám.

Přestup má trvat osm hodin, dávám si snídaňooběd, venku začalo hustě sněžit, při vystupování pilot hlásil 1 stupeň Celsia a teď to šlo zřejmě dolů. Všude leží 15 cm, mám stále sedm hodin do plánovaného odletu.

Oběd byl první jídlo po osmi hodinách, ale na rozdíl od indického fastfoodu mi osmieurové lasaně nesedly a po půl hoďce jsem je šel vrátit o dveře dále.

Jedno z nejhůře udělaných letišť vůbec, je zaměřené na vyzískání co nejvíce dalších peněz z každého cestujícího.

Polospím, špinavý hadr u obličeje mi dokazuje, kdo je tady důležitý a kdo nemá platinovou kartu do V.I.P. salonku. Ano, nemám, jsem špinavý, utahaný, otrávený a vyčerpaný. Jdu se procházet mezi tisíc malých krámků se zbytečnostmi, žaludek na vodě a koukám na šminky, hodinky a chlast. Super, obloukem se vracím zpátky na vytřené místo, skupinka baťůžkářů si ho oblíbila dřív. Ještě jedna procházka a dochází mi, že lidí na letišti přibývá, letiště Šeremetěvo je uzavřeno. Bravo.

Pokračovalo to ještě několik hodin a pak nás nalodili. Chvíli nechali čekat, rozmrazovali, čekání, znovu odmrazování letadla, čekaní. Připínám se, vrážím kolena do škvírky mezi sedačky před sebou, usínám.

Praha >>>LOGIN<<<

Co jsem se vyspal a najedl, došlo mi, že to nebylo tak strašné.. vzpomněl jsem si, že jen šest hodin před odletem do Indie mě prokousl nohu zatoulaný pes.

Ohm mani padme huum.

Honza Tilinger

Autor: Honza Tillinger
surya.cz