Životní úroveň

I když nejsem velkým příznivcem přesného vyčíslování toho, co kolik stojí, pokusím se o určité srovnání. Řekněme, že za výchozí částku vezmu svou současnou hodinovou mzdu, která po zdanění čítá necelých 13 australských dolarů (dala by se považovat za jakýsi australský průměr) a můj domácí - pražský plat, který činí stovku na hodinu, což je, pokud vím, mírně nadprůměrný výdělek. Musím dodat, že v obou případech pracuji jen několik hodin týdně.

Co si za tyto peníze mohu v obou zemích asi tak pořídit? Začnu tím, co vychází přibližně nastejno. Doma i tady si mohu dát například dva lacinější, ale dobré obědy, můžu si koupit nějakých pět až šest bochníků chleba, zajít do kina a projet se asi desetkrát městskou dopravou. Výdajů, které se velmi podobají by se našlo určitě ještě mnohem víc, ale nemá smysl, abych je všechny vyjmenovával, lepší bude přejít k tomu, v čem si takový průměrný Australan může opravdu dopřávat.

Asi každého českého motoristu uzemní sdělení, že kdybych měl auto, mohl bych do něj za svůj hodinový plat nalít 15 litrů benzínu, zatímco u nás při současné ceně něco málo přes tři. Opravdový šok musí prožít všichni, kdo si u nás marně lámou hlavu s bydlením. Já osobně žiji společně s rodiči a velká část mých pražských kamarádů také. Bytová situace v Praze prakticky jiné řešení neumožňuje, zvlášť pokud studujete a nemáte k tomu trvalý nadprůměrný plat.

To tady si může najmout malý dvoupokojový byt klidně i takový nezaměstnaný. Převedeno do řeči čísel, za nějakých 30 hodin práce mám vyděláno na měsíční nájem vzpomínaného bytu a za 50 hodin bych si vydělal dost na pronájem celého domu. Uvážím-li pak, že bych bydlel ještě s partnerem, náklady se sníží o polovinu a mně stačí, když budu pracovat necelé dva pracovní dny, abych slušně a spokojeně bydlel. No řekněte, není Perth náhodou "bydlících ráj"?

Aby to neznělo celé tak optimisticky, je potřeba se zmínit o výhodách naší cenové hladiny. Tou hlavní a největší je jednoznačně lacinější pivo a ostatní pití v našich hospodách. Zatímco u nás si dám za hodinu práce skoro 10 piv (jsou ještě taková místa), tady zaplatím necelá tři. Ne že bych byl nějaký vášnivý milovník pěnivého moku a zažíval tady v tomto směru velké strádání, ale ta pohoda, kdy se kdykoli seberete a zajdete s kamarády na pár piveček, mi tady vážné schází. Kdybych tady chtěl žít podobným stylem, neušetřil bych asi ani dolar.

Ani tady to však člověk, který si druh alkoholu nevybírá, nemá zas tak špatné. Čtyřlitrovým kanystříkem červeného vína v ceně mé hodinové mzdy se, myslím, hasí žízeň docela spolehlivě.

Shrnuto a podtrženo, průměrný Západoaustralan si za svůj plat spokojeně bydlí, jezdí autem kam se mu zachce bez starosti o spotřebu a čas od času si zaskočí "na dvě, na tři". Jeho český protějšek si pak denně láme nad pátým pivem hlavu se zaplacením nájmu a nad desátým nadává na vládu, že při současné ceně benzínu může zavřít auto navždy do garáže (má-li nějakou).

Závěrem by stálo za to, zamyslet se nad tím, co stojí za poměrně vysokou životní úrovní v Perthu, potažmo v celé Austrálii. Troufám si tvrdit, že celé dva milióny Západoaustralanů živí hlavně velké množství nerostného bohatství, které se těží na severu země. Nebýt toho, nejsou zdaleka tam, kde teď. Vždyť v Perthu se nevyrábí prakticky nic, co by bylo schopné obstát v konkurenčním boji na trhu.

Jelikož jsem zdaleka neobsáhl všechny aspekty této problematiky, ještě se k ní v příštím díle seriálu vrátím.

Autor: Jan Schlindenbuch