Sport

Po základní části spolu sehrají první dva týmy vzpomínané velké finále na dva vítězné zápasy, poražený ale ještě nemusí házet flintu do žita. Utká se totiž znovu s vítězem miniturnaje týmů, které skončily na třetím až šestém místě. Vítěz nastoupí v supervelkém finále k jednomu zápasu na hřišti vítěze velkého finále.

Perth Glory vyhráli jak základní část ligy, tak první velké finále. Všichni proto čekali, že své vítězné tažení dotáhnou až do konce. Místa na stadiónu Subiaco Oval, který jinak slouží mnohem populárnějšímu australského fotbalu, byla okamžitě vyprodána. Kolem 42.000 šťastlivců hnalo hned od začátku své miláčky na zteč branky "Vlků" z Woolengamu, což je městečko kdesi u Melbourne. Tisíce dalších příznivců obsadily všechny velké hospody ve městě. Každý věřil, že všechno dobře dopadne, zvlášť poté, co v prvním poločase nasázeli hráči Glory soupeři tři krásné góly.

Ještě v 65. minutě to bylo stále 3:0, ale pak se začala karta obracet a Vlci jako polití živou vodou do konce hrací doby vyrovnali. Hrálo se prodloužení, ve kterém měli Glory zase několik velkých šancí ke skórování, ale všechny zahodili. O výsledku proto musely rozhodnout pokutové kopy.

Všech deset prvních střelců neomylně proměnilo, pak dvakrát nevyužili Glory příležitost k vítězství, když Vlci penaltu nedali, aby nakonec v osmé sérii favorizovaní domácí prohráli.

Na stadiónu bylo asi pět minut úplné ticho, komentátor v televizi říkal, že to bylo nejlepší a nejdramatičtější finále v celé historii. Pokud jde o fotbalovost, tak s tím, co je k vidění na Euru, se to nedá vůbec srovnávat, ale drama to bylo opravdu pěkné.

To, že je Perth město sportu vskutku zasvěcené, potvrdili asi před měsícem místní basketbalisté. "Divoké kočky" byly úspěšnější než fotbalisté a finále nakonec vyhrály. Atmosféra v hale byla naprosto jedinečná, úroveň zápasu stejně tak - vždyť Australané ve světovém basketbalu něco znamenají. Na nadcházejících olympijských hrách se s nimi musí rozhodně počítat.

Ačkoli je popularita fotbalu, basketu a jiných nám dobře známých sportů v Austrálii čím dál větší, stejně se zdaleka nic nevyrovná tradičnímu australskému fotbalu. "Footie", jak se mu zde nejčastěji přezdívá, je podle mě pro některé zdejší lidi až jakousi formou náboženství.

Hra, která má své kořeny v Irsku, vznikla přesně před 101 lety v Melbourne. Jestli se footie dá k něčemu přirovnat, pak bych řekl, že je to něco mezi americkým fotbalem a ragby. Cílem hry je dát co nejvíce gólů do obří brány (tyče jsou vysoké stejně jako v americkém fotbalu) bez brankáře. Za jeden gól dostane mužstvo pět bodů, jeden bod je pak za střelu těsně vedle do výseče dalších dvou tyčí.

Protože se kope šišatým míčem a zpravidla z velkých vzdáleností, dát gól není tak úplně jednoduché, jak by se mohlo na první pohled zdát. Celkové skóre se po čtyřikrát 25 minutách čistého času obvykle zastaví na stavu kolem stovky bodů na každé straně.

Upřímně řečeno, nevím, proč se této hře říká také fotbal. Vždyť se z velké části hraje rukama. Osmnáct hráčů v poli běhá celý zápas jako o život, jejich fyzická kondice musí být obdivuhodná. Uvažte, že hřiště je mnohem větší než klasická fotbalová hrací plocha.

Hráči musí být nejen vytrvalí a rychlí, ale hlavně schopní přijmout a rozdávat rány. Tvrdost je základním předpokladem úspěchu. Soupeře můžete atakovat rukama prakticky jakýmkoli způsobem - od kolenou až po krk. Pískají se sice nějaké fauly, ale vyloučení například vůbec neexistuje.

V Perthu soupeří o diváckou přízeň dva velké kluby - West Coast Eagles a "Dokaři" z Fremantle. Slavnější a úspěšnější je ten první. Začátkem devadesátých let vyhrál dvakrát národní ligu, a od té doby se drží v její absolutní špičce. Své zápasy hraje na vzpomínaném Suiaco Oval a vždy je prakticky vyprodáno. Dokaři jsou spíš outsideři, kteří na svá velká vítězství teprve čekají. Pověstní jsou ale jejich fanoušci za své neúnavné a hlasité povzbuzování.

Autor: Jan Schlindenbuch