Práce při studiu a její úskalí

vydáno: 09.06.2000, 23:04 | aktualizace: 09.09.2003 22:31

Asi každý, kdo se vydá do Austrálie za studiem, počítá s tím, že tam bude zároveň i pracovat a vydělávat si tím na živobytí, pokračování studia, nebo případně na další cestování. Obecně panuje mínění, že v Perthu se práce hledá poměrně těžko. Po svých dosavadních zkušenostech to mohu jen potvrdit. Na druhou stranu sám již práci mám, a také všichni ostatní mně známí čeští studenti už někde pracují.

Reklama

Abyste mohli v Austrálii legálně pracovat, musíte mít patřičné vízum. Vízum turistické, které získáte poměrně snadno, vám ale "oficiální" práci neumožní. Možnost druhá, kterou využívám i já, je vízum studentské, v jehož rámci se "ukrývá" i pracovní povolení na 20 hodin týdně. Jeho udělení ale předpokládá, že si ještě před odjezdem zaplatíte nějakou školu alespoň na dobu tří měsíců.

Všechny potenciální zájemce o studium v Perthu musím předem varovat, aby ze začátku počítali vždy s tou horší alternativou - že práci hned tak neseženou. Určitě se nevyplatí vydat se na cestu s představou, jak si hned začnete vydělávat a všechny vložené investice se vám brzy vrátí. Je třeba mít s sebou dostatečnou finanční rezervu, která vás udrží při životě i v období hledání.

Počítejte s tím, že přijedete do nového prostředí, které na vás rozhodně nečeká s otevřenou náručí. O svých schopnostech dobře a efektivně pracovat musíte zaměstnavatele náležitě přesvědčit. Když se Australan uchází o džob, počítají se hlavně zkušenosti, a také dosažené vzdělání. Vám, jako cizincům, se většinou nepočítá nic.

Připravte se na to, že budete dělat tu nejhorší práci za nejméně peněz, ať jste doma dělali třeba ředitele. Slyšel jsem například o jedné slovenské primářce, co se ucházela o místo v nemocnici alespoň jako ošetřovatelka, aby nakonec s povděkem přijala místo uklízečky.

Dobrá možnost se nabízí slečnám, které rády pracují s malými dětmi. Dá se totiž přímo se školou domluvit práce jako au-pair. Má to hned dvě zásadní výhody - nemusíte se strachovat o bydlení a vyděláte si nějaké to kapesné na útratu. O děti se taková au- pair stará často jen na večer, a pak někdy přes víkend. Má tedy dost času i na nějaký ten společenský život.

Když pracujete někde v restauraci (což je podle mého zjištění asi nejčastější práce zdejších českých studentů) a chodíte zároveň do školy, připravte se na to, že se váš denní program možná změní v jednu velkou stresující honičku. Ráno brzy vstanete, letíte do školy, tam jste asi do čtyř, pak, když to vyjde, máte třeba hodinu volna a zase pádíte do práce.

Počítejte s tím, že pomyslný trojúhelník domov-škola-práce má strany o délce třeba několik desítek kilometrů - tedy desítek minut jízdy hromadnou dopravou. V práci jste třeba do jedenácti, takže po půlnoci při troše štěstí dorazíte domů. Pak byste se měli ještě učit na další den do školy a také se trochu vyspat. Další ráno zase to samé, o víkendu pak většinou jen do práce.

Pracovat v restauraci navíc znamená často opravdový zápřah. Třeba jako "kitchenhand" (pomocná síla v kuchyni) děláte všechno od mytí nádobí, krájení cibule, uklízení odpadků, až přes závěrečný úklid celé kuchyně.

Aby to všechno neznělo tak děsivě, musím se zmínit o své vlastní situaci, která mi z jistého úhlu pohledu připadá téměř dokonalá. Od začátku jsem se rozhodl, že se nebudu hnát do nějaké práce za každou cenu, zvolil jsem raději vyčkávací taktiku v naději, že seženu něco opravdu atraktivního. Během té doby jsem si přivydělával, jak se dalo.

Ze začátku jsem myl auta na křižovatce, pak jsem pomáhal jedné paní přes víkend se zahrádkou, dláždil jsem místo na parkování a v neposlední řadě jsem přilepoval děti na zeď ze suchého zipu (viz. článek Street party). S penězi, které jsem si takto vydělal, jsem díky uskrovnění přežil celkem dlouho. Měl jsem to samozřejmě malinko jednodušší díky tomu, že žiju u své příbuzné a tudíž nemusím platit za bydlení.

logo mého zaměstnavateleAsi před třemi týdny se na mě konečně usmálo štěstí a s pomocí svého kamaráda Radka se mi podařilo získat místo v blízkém supermarketu Woolworths. Název mého povolání je "nightfill", což by se dalo přeložit jako "noční plnič". Jinými slovy, mojí úlohou je doplňovat a rovnat zboží do regálu. Pracovat začínám pravidelně v osm večer a dělám tak tři až čtyři hodiny, mám tedy stále dost času i na učení.

Práce je to vskutku královská, a to nejen kvůli hodinové mzdě, která o dost převyšuje obvyklý průměr. Dělám totiž poměrně pohodovým tempem, rozhodně to není žádný stres. Díky tomu, že je stále co dělat, čas letí jako voda. Domů to mám navíc asi deset minut pěšky, takže kolem půlnoci jsem většinou pod peřinou a můžu se krásně vyspat do dalšího dne vyplněného studiem. Pracuji sice i v sobotu večer, ale jinak mám přes víkend volno. Ať žije Woolworths!

Autor: Jan Schlindenbuch

Zpět
Další články k tématu: , , , ,
Dnes je 23.5.2012, svátek má Vladimír
Reklama
Reklama
Film
Film

Filmový festival v Cannes
Fotogalerie

Soutěže
Soutěže

S filmem 2 dny v New Yorku
Kniha Led v žilách

Velikost textu: a a A