Pár slov závěrem

Mám pocit, že jsem tady strávil vcelku dostatečnou dobu na to, abych si udělal obrázek o Perthu jako městu, o životním stylu jeho obyvatel a v neposlední řadě také o Austrálii. Přestože jsem již ve svém životě poznal docela dost zemí, byl pro mě zdejší pobyt v jistém smyslu jedinečný. Nikdy před tím jsem nežil v cizí zemi tak dlouhou dobu na jednom místě. Myslím si, že je to zkušenost k nezaplacení a vřele ji každému doporučuji. Bylo by teď asi nad mé síly (musím se přiznat, že v poslední době jsem příliš vytížený loučením se všemi místními kamarády a taká přípravou na své další cesty) učinit nějaké celkové zhodnocení celého pobytu, zpětně se zastavit a bilancovat vše pozitivní, vzpomenout negativa a varovat před všemi nebezpečími, která na vás mohou při podobném pobytu v cizí zemi čekat. Rozhodl jsem se proto raději vyzdvihnout klady a ukázat na zápory života v Perthu. Perth je město, které je v mnoha směrech jedinečné. Jsem si jistý že podobné na celém světě není. Možná si ještě někdo pamatuje, jak jsem ve druhém díle popisoval své pocity při přistání uprostřed jakési obří opuštěné vesnice. Je to možná náhoda, ale teď, pár dní před odletem, po jednom výletu na kopce nad městem, jsem tento pocit měl znova. Mám dojem, že právě z této skutečnosti se odvíjí zdejší styl života, který je na jednu stranu úžasně uvolněný, nestresující, ale zároveň také trochu prázdný a nenaplňující. Kdybych měl označit jeden zásadní faktor působící na každého obyvatele stejně jako cizího návštěvníka, pak je to nekonečný a všeobjímající prostor. Velké plochy věčně zeleného trávníku střídají souvislé plochy buše, o kousek dál začíná rozlehlé golfové hříště končící jezerem, že byste ho za půl dne neobešli. Na západě je nekonečný oceán s desítkami kilometrů pláží, směrem na východ se až do nedohledna zase vlní zalesněné kopce. Mezi tím vším je roztroušeno odhadem nějakých 300.000 rodinných domků, doslova pár výškových budov, nějaká ta skladiště, malé továrny, stadióny, no zkrátka vše, co každé město potřebuje. Lidé zde žijí v prostředí, které jim můžeme hlavně my z přelidněné Evropy opravdu závidět. Když k tomu připočítáme ještě takřka ideální klima s převážnou většinou slunečních dní v roce, vyjde nám z toho místo, o kterém možná každý z vás tajně sní. Nic na světě není však jen bílé, takže i Perth má své nevýhody. Tou největší, se kterou jsem se já osobně nejvíc potýkal, je doprava. Bez auta jste tady jako invalidé. Například v neděli po šesté hodině večer již nejezdí prakticky žádné autobusy. Vydáte-li se kdykoliv večer na drink, nezbývá vám často než riskovat pokutu a řídit pod vlivem alkoholu nebo absolvovat obě cesty taxíkem. Možná také proto je zde společenský život daleko chudší než třeba v Praze. Další nevýhodou Perthu je jeho strašlivá izolovanost, vždyť nejblíže je to nějakých 2000 kilometrů do Adelaide. Město si žije hodně samo pro sebe a o okolní svět se moc nezajímá. Lidé jsou tak zbaveni velkého množství starostí, ale zároveň také řady potřebných impulzů, které jsou podle mě například hnacím motorem vývoje společnosti u nás v Evropě. Sečteno a podtrženo - v mých očích se jeví Perth jako idelání místo pro člověka s mírně introvertní povahou, zájmem o přírodu a pohyb venku. Líbit se tady zákonitě musí rodinám s malými dětmi, teenagerům holdujícím surfu, skateboardu apod., a pak také důchodcům lačným po procházkách na čerstvém vzduchu. Strádat naopak může ten, kdo se vzhlíží v bohatém společenském životě. Úplným závěrem bych chtěl poděkovat vám všem čtenářům seriálu, že jste mi věnovali svou přízeň. Snad jste se alespoň dozvěděli něco zajímavého. Věřte, že moji snahou bylo informovat vás co možná nejlépe a nejúplněji. Jak už jsem v úvodu konstatoval, všechno někde končí a někde začíná. Končí sice seriál "K Labutí řece", ale začíná seriál nový s názvem "Asijské putování".

Autor: Jan Schlindenbuch