Aboriginiové I.

Možná vás překvapí, že právě tito lidé byli ve své době patrně nejrozvinutějším lidským společenstvím. Jako první používali kamenné nástroje a dokázali se i plavit po moři. Také jedny z prvních jeskynních kreseb pocházejí z té doby. Dalo by se proto předpokládat, že společenství s takovými kořeny se bude rozvíjet ve vzkvétající civilizaci. Místo toho se až do příchodu Evropanů prakticky nic nezměnilo. Na některých místech se dokonce domorodci vrátili o několik vývojových kroků zpět. Příkladem může být Tasmánie, kde nedovedli rozdělávat oheň.

Člověku se skoro nechce věřit, že je něco takového možné. Při bližším pohledu na věc se ale musíme ptát, do jaké míry ovlivňuje vývoj společnosti okolní prostředí. Z historie starověkých národů je zřejmé, že všechen počáteční vývoj civilizací byl vázán na příhodné klimatické podmínky důležité pro vznik zemědělství a domestifikaci divokých zvířat. Jinými slovy - v okamžiku, kdy lidé měli dostatek jídla, mohli myslet také na něco jiného a ve společnosti se našlo místo pro učence, umělce nebo úředníky - zkrátka ty, co nemuseli pracovat rukama, ale hlavou.

Austrálie byla (a je) z pohledu vnějších podmínek vskutku nehostinnou zemí. Tento nejsušší kontinent trpí především nedostatkem úrodné půdy a velkými výkyvy počasí. Největším problémem pak byl naprostý nedostatek plodin vhodných k intenzivnímu zemědělství. Prakticky žádná z původních rostlin (výjimkou jsou snad jen ořechy macadania) se nedá pěstovat, a to ani v současných podmínkách vědeckého šlechtění.

Stejně tak se ani jeden z původních australských živočichů nedá chovat pro mléko či maso. Právě proto si původní obyvatelé uchovali svůj kočovný způsob života závislý na sběru plodin a lovu ryb a zvěře. Byli zvyklí putovat po celém kontinentu ze severu k jihu a od západu k východu v rytmu střídání ročních období. Měsíce bohaté na stravu se střídaly s těmi, kdy bylo jídla sotva na přežití. Přesto byli se svým způsobem života spokojeni, vypěstovali si zvláštní smysly pro vnímání přírody, které jim umožnily například najít vodu uprostřed obrovské pustiny.

V době příchodu Evropanů žilo v celé zemi v mnoha malých skupinách asi 300.000 domorodců. Setkání s bílou rasou odstartovalo tragickou kapitolu v jejich historii. Nejdříve je Evropané začali vytlačovat z nejlepších lovišť a nalezišť potravy. Místa, kde jsou teď všechna velká australská města, byla původně tábořišti Aboriginů, jak je Evropané začali nazývat.

Při vytlačování teklo samozřejmě hodně krve. Šípy a oštěpy mohly jen těžko soupeřit se střelnými zbraněmi. Mnoho dalších obětí přinesly dovezené nemoci, proti kterým Aboriginové neměli v těle žádné protilátky. Začátkem 20. století tak v celé Austrálii žilo už jen něco kolem 60.000 původních obyvatel, většina z nich byla vyhoštěna do neúrodných buší a bezútěšných pouští. Jejich země byla v rukou nenáviděných bílých lidí. S následky této genocidy se obě strany těžko vyrovnávají dodnes.

Stejně jako by pro každého Evropana bylo těžké, ne-li nemožné, přizpůsobit se životu kočovného lovce a sběrače, je pro Aboriginy těžké zvyknout si na náš "civilizovaný" styl života. Těm, kteří nechtějí obývat několik posledních rezervací, jež jim australská vláda přidělila, ale nic jiného nezbývá. Většina z nich však záhy propadne alkoholu, nemá zájem o práci a dělá jen potíže.

Bílí se to samozřejmě snaží nějak řešit, existuje spousta vzdělávacích a jiných programů zaměřených na začlenění Aboriginů do většinové společnosti. Otázkou je, zda o to vlastně stojí. Je jisté, že nějaké jednoduché řešení tohoto problému neexistuje.

Jde tedy hlavně o to, aby se obě strany naučily vzájemně si naslouchat a rozumět vlastním potřebám. Soudě podle nedávných událostí se věci dávají do pohybu. Celá tato problematika je natolik komplikovaná, že jeden příspěvek zdaleka nemůže v plné šíři postihnout všechny aspekty tohoto problému. Proto se k němu vrátím někdy příště.

Autor: Jan Schlindenbuch