Říká se „třetí den kritický“

Po poledni jsme dojeli k úseku zvanému “Rafter´s race”, což je část rozdělená ostrovem na dvě ramena, s řadou menších stupňů a dropíků. Opět jsem se v duchu rozplýval, jaké by to bylo mít tu kajak s metrem vody navíc. Ale jsme tu na raftech a ani až tak neva, že na první seznámení s řekou máme míň. Zážitků a pocitů okolo je i tak hromady.

Jeden ze stupňů bylo nutné jet těsně u pravého břehu. Už když jsme najížděli, viděl jsem “párák” dole, do kterého jsme s tímhle nájezdem museli zákonitě narazit a na nějakou akci už bylo pozdě. V další vteřině už jsme do něj narazili. Raft zázrakem vydržel, což teda do dnes moc nechápu, asi dost pomohlo, že byl úplně nový?

No Matěj najel stejně, ale na svým už “lehce” jetým raftu takové štěstí neměl. O kámen prorazili pravý přední buřt. Podle všeho už jsme neměli být moc daleko od plánovaného spaní, takže dva z jeho posádky přestoupili k nám a ostatní pokračovali na polovyfouklém raftu.

Není kde spát

Jako na potvoru, když se daří, tak se daří. Jedno místo na bivak jsme nejspíš přehlídli nebo se nám ho prostě nepodařilo objevit a další místo za zatáčkou s tzv. Jericho Walls (prostě skály na pravém břehu, které opravdu nejdou přehlédnout) jsme také nedokázali najít. Buď byly všude skály a nebo když už někde byl vidět nějaký náznak pěšiny nebo rovinky, bylo to pouze vydupané od zvířat. Místo pro 3-4 lidi by se asi našlo, ale místo pro deset a ještě k tomu s pláckem na lepení raftu tu prostě nebylo.

Pomalu nás ale začínal tlačit čas a hlavně blížící se tma. Zatáček, které vypadaly tak jako ta v poznámkách jsme projeli ještě několik, ale plácek nikde, jen ostré členité kameny nebo neprostupný prales. První místo, kde byl v kamenech naplavený i písek a daly se tam postavit stany sice nebyl ideální, ale už jsme nemohli riskovat hledat dál. Nyní nám opravdu pomohlo, že máme nízkou vodu. Opět se na obloze začaly honit mraky a tak nezbývalo než doufat, že nezačne lejt a voda moc nestoupne, protože jsme rozbili tábor těsně nad úrovní hladiny.

Přesně do úplného setmění vyšlo lepení raftu. Trhlina naštěstí nebyla extra veliká, takže nebyl velký problém díru zalepit. Samozřejmě jsme vezli matroš i na opravu větších děr, ale je to další věc, kterou si člověk uvědomí pořádně až při akci, jak moc je tam závislej na materiálu.

Opět klesá voda

Do rána našeho 4. dne na řece voda klesla o pět centimentrů, což je v tomto místě celkem velký rozdíl. Na druhou stranu můžem být rádi, že o pět centimetrů nestoupla, protože to bychom se probudili ve vodě.

Ještě před nasedáním jsme nenaložené rafty svezli pod následující stupeň se zablokovaným stromem. Řeka najednou byla jakoby vlídnější a otevřejnější, jako by nám dávala čas na odpočinek před soutěskou “Great Ravine”. Už název zní, že to bude něco velkého. Soutěska, kde několik výprav zkončilo, která má na svědomí i pár životů a která je zároveň vodácky nejobjtížnější částí sjezdu.

Po obědě jsme pár lehčích menších peřejí a stupínků sjeli nebo sešoupali, občas všichni, občas s odlehčeným raftem pouze ve dvou, v jednom. Opět ale spíš než foťák mám v ruce kameru nebo pádlo. Bohužel to vypadá, že máme opět super nízký stav. Ale s tímto rizikem jsme všichni počítali – kdyby bylo naopak extra moc vody, třeba bychom na řeku ani vůbec nenastopupili. V tom jsou právě řeky krásné, prostě je to živel a nikdo a nic mu neporučí. Nikdy.

Varování orla

Jen nás stále překvapuje, že nevidíme žádná zvířata. Přeci musí chodit pít k řece? Nebo proč tu nejsou?? Depresivní černá voda, mrtvo, civilizace daleko a před námi blížcící se Great ravine udržovala značně napjatou atmosféru.

Po pár hodinách dojíždíme k peřeji zvané „Side Slip“, která je vstupenkou do “Great Ravine”, už je to tu tedy. Citace z deníčku: „Následujícící 1,5 metrový technický skok sjíždíme celkem čistě. Prolétá nad námi obrovský orel, první zvíře větší než hmyz, které tu potkáváme. Jakoby nás chtěl varovat, že se něco blíží. A vjíždíme do temné laguny sevřené mezi skalama. Před námi je vidět zával z obrovských kamenů a řeka mizí někam dolů ohromným spádem. Všichni jsme zvědaví, co uvidíme, co nás čeká.

Z levého břehu prohlížíme nájezd a možnosti, kudy přenášet nebo co s tím vlastně budeme dělat. Všude okolo jsou strmé skály. Nakonec se rozhodujeme pro přejezd na pravou stranu, přistání nad kamenitým stupněm a spuštění raftu dolů do následující, asi sedm metrů dlouhé laguny, ze které všechna voda odtéká obrovskýma sifonama někde dole na levé straně. Co dál se pak uvidí.”

Autor: Tomáš Mähring
H2Omaniaks