Den třetí – Coober Pedy – monolit Uluru

Leží uprostřed nehostinné australské pouště, kde upřímně řečeno není nic k vidění – od obzoru k obzoru se táhne fádní placatá rudá krajina, s přízemními keři a minimem vláhy i viditelných živočichů (srandovní jsou ovšem všudypřítomné malé kupičky vytěžené hlušiny). Předností, resp. zvláštností města je ale něco úplně jiného – město je více než z poloviny schováno pod zemí, a to včetně kostela, školy či domů místních obyvatel.

V roce 1914 tu J. Hutchinson (tehdy čtrnáctiletý) s trochou štěstí nalezl malý opál, což odstartovalo opálovou horečku. Od té doby zde vznikla oáza v poušti. Na místě, kde dříve nebylo zhola nic, vzniklo město, kde v dobách největší slávy žily tisíce obyvatel. Problémem bylo ale pouštní nehostinné klima – teploty zde během léta sahají vysoko přes 40 °C.

Proto si místní poradili originálně – nastěhovali se do chodeb a šachet po vytěžených opálech. Nejen, že si pod zem přenesli své domy, ale i školu, či kostel. Takové podzemní domy se zde nazývají „dugout“ a mohou mít až 7 ložnic.

Vzduch je v nich cirkulován důmyslným systémem dvou komínů a odpadní voda je odváděna do 30 metrů hluboké díry vyhloubené pod samotným domem (chytrá věc tahle díra, Rudy ji postavil v roce 1974 a do dnešní doby se zaplnila pouze do poloviny, voda totiž samovolně vsakuje do spodních vrstev, takže není potřeba nic vyvážet).

My jsme se štěstím narazili na Umona Opal Centre, které vede Rudy, vitální pětasedmdesátník, který zde již přes 50 let kutá opály a svou činností si vlastně „vykutal“ dům, ze kterého dnes vzniklo toho muzeum (na povrchu s cedulí Umona Opal Centre).

Zážitek to byl neskutečný – Rudy nás provázel po svém domě, který se zvětšoval s tím, jak kutal a kutal... Byl to rodinný dům se vším všudy, jen s tím rozdílem, že byl zhruba 70 metrů pod zemí. Rudy nám ukázal podzemní kuchyni, koupelnu, obývák, předsíň, ale i svůj soukromý důl, kam chodil do práce.

Druhá část prohlídky měla taky něco do sebe – Rudy nás seznámil s technikami dolování opálů a s historií jednotlivých částí svého dolu. Nejzajímavější bylo, když nám Rudy vyprávěl, co se dělo při kopání té které šachty.

Opály, to je další kapitola sama pro sebe. Jsou to drahé kameny staré zhruba 120 – 130 mil. let, vzniklé ztvrdnutím materiálu zvaný „silica“ (to je ten materiál, který se blýská když koukáte na písečnou pláž proti slunci).

Z mých chabých geologických znalostí zhruba takto: písek pohřben pod vrstvami dalších sedimentů byl vzrůstajícím tlakem deformován a presován tak, až materiál silica (obsažený v písku) tím obrovským tlakem zkapalněl, protékal puklinami a kapal na místa, kde se později usadil a ztvrdnul do viditelných žil, mnohdy dlouhých několik desítek metrů.

Pokud se dnes zakopete pod zem, najdete tyto ztvrdlé žíly, které jsou tím nejcennějším. Opály se podle své hodnoty rozdělují do tří skupin – ty bezcenné jsou bílé (mléčně zakalené), nejdražší jsou naopak opály černé. Hodnotí se to, jak dobře lámou světlo. Toliko z mé chabé znalosti opálů. Je to kumšt a úchvatná podívaná, celý ten zakopaný kolotoč uprostřed pouště!

My jsme ale, již celí netrpěliví, vyrazili z Coober Pedy na sever. Střihli jsme si to po Stuart Highway do oblasti Yulara. Toto místo je známější pod názvem „Uluru“...

Autor: Petr Musilek
www.go2australia.cz