Den čtvrtý: Rudé centrum Uluru – Kata Tjuta

Nejdříve jsme u brány odložili přebytečných 25 AUD za vstup do národního parku, který je od roku 1987 na seznamu UNESCO. Pozorování východu/západu slunce probíhá celkem nezvyklým způsobem. Sledujete místa monolitu, na která dopadají sluneční paprsky zpoza vašich zad, takže nekoukáte do slunce, ale vidíte Uluru, jak se proměňuje pod náporem slunečních paprsků – úžasné.

Davy lidí dychtící sledovat východ slunce jsem čekal, ale proklatě nízké teploty nikoli – ještě než vyšlo slunce, dám krk na to, že mrzlo. Navíc bylo pět ráno, jenže já se ráno válím ve vyhřáté posteli minimálně do devíti. Musím ale každopádně uznat, že východ slunce byl zážitek – pro mě osobně ale z trochu jiného pohledu.

Východ slunce nad Uluru mi nepřišel zas tak úchvatný (že by skála hrála tisíci různými odstíny červené se zrovna říci nedalo), okouzlila mě ale jiná věc – proměny barev okolní pouště těsně nad horizontem. To byla nádhera. Tento jev můžete pozorovat i při západu slunce, ale k tomu se ještě dostanu.

Po východu slunce jsme jeli k domorodému kulturnímu centru, mimochodem skutečně skvěle zpracovanému. Zde je třeba zmínit jednu podstatnou věc. Celá oblast Rudého středu včetně ikon jako Uluru nebo Kata Tjuta byla v rámci „reconciliation“ vrácena původním majitelům, tedy domorodcům, kteří dnes tyto plochy spravují. Navíc se Uluru označuje podle původních obyvatel „Uluru“, a ne „Ayers Rock“, jak ho pojmenovali bílí kolonizátoři.

V kulturním centru nedaleko Uluru je představen jak management parku (složený nejen z domorodců, ale i bílých Australanů), tak i jeho činnost. Za zmínku jistě stojí i to, jak se současná Austrálie snaží využívat znalostí domorodých obyvatel – Aboriginci nyní pomáhají bílým rangerům blíže poznávat australskou přírodu, její faunu i floru, podílí se na správě mnoha oblastí, realizují kulturní projekty, zakládají národní parky a dodnes mají svoji rezervaci, kam normální „bílý“ smrtelník může jen ve 4WD a s povolením (oblast se jmenuje Arnhem Land).

Po prohlídce kulturního centra jsme vyrazili do bezprostřední blízkosti monolitu Uluru. Na výběr je několik stezek, některé vedou severozápadním směrem, jiné na východ k místu Mutitjulu, jedinému vodnímu zdroji v oblasti.

K této průrvě se vztahuje legenda o boji dvou hadů - Kunyia a Liru. Aboriginci si řadu rýh a prasklin ve skalní stěně spojili s bojem dvou hadů. Průrva tak pro ně získala velký význam. Její stěny proto zdobí nástěnné malby.

Jedna stezka vede i na monolit samotný. Výstup na Uluru sice není zakázán, ale místní správa jedním dechem dodává, že jde o posvátné místo domorodých obyvatel a že žádají všechny návštěvníky, aby na skálu nelezli. I přesto se ale najdou denně desítky lidí, kteří na vrchol lezou a fotí se tam. Osobně s tím problém nemám, ať se každý rozhodne podle sebe. Ale dost mě rozčílilo, když jsem viděl video se striptýzem z vrcholku Uluru, což je podle mého hrubé nerespektování kultury původních obyvatel.

Dalším zážitkem byla návštěva oblasti Kata Tjuta, úžasného skalního komplexu ležícího zhruba 25 km západně od Uluru. Kata Tjuta je oblastí, kde k modré obloze stoupají rudé vyhlazené homole tvořící neobvyklý skalní komplex se spoustou nádherných výhledů a neobvyklé vegetace.

My jsme skalní bludiště prošli po zhruba 8km dlouhé stezce vedoucí Údolím větrů (The Valley Of The Winds). Popravdě, tahle procházka byla jedním z největších zážitků celé naší cesty – rudá barva, ostré hrany a vyhlazené stěny jednotlivých homolí, které mnohdy vypadaly jako včelí hnízda nebo obří vejce, výhledy do fantastické pouštní krajiny Rudého středu, minimum lidí a přijatelné teploty. Prostě nádhera. To všechno jsme večer korunovali západem slunce u Uluru fascinováni proměnami barev okolní pouště, úžasné!

Až pojedete k Uluru, dejte si pozor na jednu věc. Místní chytře přejmenovali místo odkud lze pozorovat východ slunce domorodým názvem, proto pokud nemáte mapu a jedete na toto místo autem, nehledejte cedule „sunrise viewing area“, ale „Talinguru Nyakunytjaku“.

Autor: Petr Musilek
www.go2australia.cz