Na motorce po Albánii

V pondělí v 5 hodin ráno celej netrpělivej nasedám na motorku a jedu pro Zuzku do Prahy. Moc se nezdržíme a vyrážíme na nejnebezpečnější část naší výpravy - dálnici D1. Přejíždíme dopoledne hranice na Slovensko a následně do Maďarska. Na jih jedeme téměř bez zastávky. 100 km před hranicemi do Chorvatska potkáváme Pavla „Vejra“, který vyrážel o dva dny dříve.

Už se pomalu šeří když přejíždíme hranice Chorvatska. Nezbývá nic jiného, než ho přejet, protože je tu zákaz táboření. Daří se a v noci vjíždíme do Bosny. Máme za sebou skoro 900 km v kuse a máme toho dost. Táboříme kousek za hranicemi. Další den padne na průjezd Černou Horou a večer přechodem kousek za Podgoricí vjíždíme do Albánie. Země nás vítá rozbitými silnicemi a provozem bez pravidel. V prvním městě Shkoder strávíme jen nezbytně nutnou dobu na nákup a vyrážíme do hor na sever.

Silnice potupně mizí a jedeme pouze po rozbité cestě, která šplhá do hor. Místy je cesta dokonce vysekaná ve skále. Teprve druhý den se nám daří dosáhnout Thethi. Je to vesnička schovaná mezi horami a nejkratší „offroad“ cesta z města měří 70 km.

Cestu do hor na svém webu popisují takto:

Šplháme úzkou rozbitou cestou vysekanou ve svahu. Každá druhá zatáčka je lemovaná pomníčkem z nějaké autonehody. Říkám si, jak tady můžou bourat? Přece se tu nedá jet rychle? Bohužel jsem měl možnost to pochopit.

Motorku mám těžkou a jedeme ve dvou, tak některý těžší pasáže musím jezdit pod plynem abych vyjel. Jedu radši hodně při levý straně u skály, abychom nespadli do rokle. Přichází další těžší pasáž. Přidávám plyn a vyjíždíme. Najednou se ozve rána a dostáváme smyk. Hned mi dochází, že jsem jel moc blízko výběžku a škrtl jsem kufrem. Sakra! Smyk vyrovnávám, ale přeháním to a stáčíme se doprava. Prudce brzdím, obě kola blokuju. Motorku zastavuju až předním kolem na hranici rokle mimo cestu. Klepu se jak drahej pes a ptám se Zuzky, jak je na tom, jestli jí nepraštil kufr, který jsem urazil a kutálel se za námi. Naštěstí je v pohodě a já si uvědomuju, jaký jsme měli štěstí. Kufr je pomlácenej, úchyt ohnutej, ale během chvíle to kamenem rovnám a vyrážíme za Vejrem. Ten na nás čeká o kousek dál. Dáváme si pauzu.

Další dny vyrážíme k řece Dryn, po které se plavíme trajektem. Po vylodění pokračujeme přes hory dál na východ země. Cesta je ze začátku sice asfaltová, ale pak přechází zase ve štěrkovou a já si ji naplno užívám. Ve městech se moc nezdržujeme. Jen na nákupy, protože je všude okolo neuvěřitelný bordel a na můj vkus moc lidí.

Další etapa naší cesty míří dolů na jih. Zastavujeme ve městě Gjirokater. Asi první, které je uklizené a má pevnost, kterou procházíme. Zdržíme se jen dopoledne a pokračujeme na pobřeží, kde je další cíl naší cesty, ponorková základna. Bohužel nepřístupná, a tak jsem si ji neprolezl. Spíme na pláži, kde jsem si vyzkoušel, jak se jezdí s motorkou v písku.

Při pobřeží se vracíme zpátky na sever. Ve městě Shkoder potkáváme další českou motorkovou výpravu. Bohužel jeden z nich měl nehodu a následný transport do ČR. Tak jim aspoň pomáháme převézt poškozenou motorku. Nejedeme ale nejkratší cestou. Zkoušíme opustit Albánii nejsevernějším přechodem do Černé hory. Po dvou dnech enduro jízdy přijíždíme k hranicím. Hned za závorou začíná asfalt a tím i končí naše cesta po Albánii a začíná transport přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko až domů do Čech.

Víc se o cestě dozvíte v článcích na H2Omaniaks.com
Albánie na motorkách 2009 - 1.díl
Albánie na motorkách 2009 – 2.díl

Text a foto: Honza Škvor, H2Omaniaks.com

Autor: H2Omaniaks
H2Omaniaks