Moře uprostřed hor (dokončení)

Mezitím už zase jenom mrholí, a tak se vydáváme obhlédnout maják Tranoya Fyr, který jsme měli dnes ráno obeplouvat po moři. Z vesnice je to asi tři kilometry a v sezoně je tu otevřena restaurace nebo je možné si pronajmout některý z opuštěných domků strážců majáku. Teď už je ale polovina srpna, takže vlastně podzim, a nikde už není ani turistova noha. Jen mikrobus nějakých seakajakářů teď hlídá opuštěný maják. Cestou zpět jdeme zase kolem naší oblíbené velrybářské lodi, takže program dalšího večera je jasný – velrybářská výprava. Protože vítr stále nepolevuje a my nechceme skončit v polovině cesty, vymýšlíme u piva plán B: ráno vstaneme s východem slunce (tj. před pátou) a nechráněnou část fjordu projedeme mezi 6. a 8. hodinou, kdy je obvykle vítr nejslabší.

Náš plán vychází přesně podle plánu. Mraky jsou vysoko, vlny nízké. Obeplouváme Tranoya Fyr a krátce po deváté už obědváme v zátoce Hamnholmen na pláži ostrova Hopoya. Protože teprve začíná příliv, Hopoya ještě není ostrovem, nýbrž poloostrovem. Voda jen zvolna zaplavuje rozlehlou písečnou pánev, oddělující jej nyní od zbytku pevniny, a nám se nechce ani déle čekat, ani znovu tahat lodě po souši. Vyplouváme tedy zpět vstříc vlnám, které jsou už o poznání vyšší. I touto delší cestou zbývají k našemu dalšímu tábořišti jen necelé tři míle a moře není ještě tolik rozbouřené, aby vyvedlo z míry Ketila, pro kterého je to první křest v opravdových vlnách. Plujeme radši pěkně pohromadě, kdyby se náhodou něco přihodilo. Čerstvý vítr občas rozežene mrak visící na vrcholcích hor severního cípu poloostrova Hamaroy.

Když se nakonec bez nehody dostaneme až k chráněnému ústí zátoky Straumhamn, Ketil se – povzbuzen svým kajakářským úspěchem – rozhodne zkusit ještě své rybářské štěstí. Záminkou k tomu je opět párek orlů, kteří nás na poslední míli provázeli. A že Ketil má dneska svůj den, zjišťujeme už po několika minutách. Zatímco Per-Thore stále jen máchá ve vodě prázdnou udicí, Ketil se po zaseknutí svého úlovku málem převrhne. Petter mu hned pospíchá na pomoc, aby nám úspěšný rybář náhodou neujel Vestfjordem na širý Atlantik. Společnými silami pak vytahují vypaseného štikozubce. K večeři bude mít každý z nás skoro půl kila čerstvých filetů z hejka.

V poledne stavíme tábor a občerstveni horkou kávou se vydáváme za dalším dobrodružstvím. Na kajacích se přeplavíme po jezeru Straumvatnet až k úpatí štítu Hamaroyskaftet, který teď trčí do výše 500 metrů přímo nad námi. Jeho vrcholek je náš dnešní cíl. Na pláži jezera se z hydra převlékáme za vysokohorské turisty a rychle stoupáme diretissimou do sedla pod vrcholem. Stále fičí vítr a co chvíli trochu sprchne. Po čtyřech stech výškových metrech a krásných výhledech a obě strany poloostrova přichází horolezecká pasáž. Traduje se, že místní chodí na vrchol bez lana a v galoších. Nemám důvod místním legendám nevěřit, nicméně horolezecký průvodce tuto cestu klasifikuje obtížností 3 – 4. My máme sice lano a pevné boty, ale žádné úvazy ani jisticí prostředky. Pohled vzhůru na strmou zmoklou skálu ve mně začíná vzbuzovat určité pochybnosti. Dokonce i aktivní horolezec Ketil trochu znejistí při pohledu na naši výbavu a mojí „horolezeckou“ techniku. Překonáváme pomalu první dva kolmé výšvihy, a pochybovat začínají dokonce už i naši průvodci (jsem tady přece proto, abych o téhle výpravě něco napsal a jestli jim tady sletím dolů, bude se mi pravděpodobně špatně psát…). Třetí, asi pětimetrový výšvih rozhoduje – odsud je to prý už skoro pořád takhle kolmo a ve stěně. Na vrchol zbývá ještě dobrých padesát metrů. Ještě jednou se dobře rozhlédneme a začínáme slaňovat – pěkně postaru, bez sedáku a osmy.

U jezera shazujeme naše horolezecké převleky a vydáváme se na „lov“. Jezero Straumvatnet je sladkovodní – napájí ho drobné potůčky stékající z úpatí okolních hor. Skalní hráz, která je odděluje od oceánu, je ale jen několik desítek centimetrů nad hranicí přílivu. V bouřlivých dnech se proto voda jezera snadno mísí s mořskou vodou, a obsahuje proto nemalé množství soli. Určitě nedoporučuju si z ní uvařit kafe nebo čaj, zato polévku nebudete muset vůbec přisolovat. V místě, kde voda z jezera přetéká do moře, se výborně daří slávkám. Navíc je právě odliv, takže ty nejlepší a nejvypasenější jsou dobře přístupné. Kokpity kajaků se rychle plní dnešním předkrmem.

Naše tábořiště je příhodné nejen pro seakajakáře, ale strmou pláž v dobře chráněné zátoce rádi využívají také jachtaři. Shánění dřeva na oheň tentokrát vyžaduje taky trochu horolezení, protože okolí pláže už je pečlivě vysbírané. Než začne padat soumrak, už hodujeme na slávkách dušených s máslem a bílým vínem a na mořské štice s bramborovým salátem. Počasí je setrvale nepříznivé, a proto bude zítřejší poslední etapa podél nechráněného pobřeží probíhat podle osvědčeného scénáře. Budíček v pět, vyplutí v šest.

Páteční moře je už poránu neklidné. Vlny přicházejí z otevřeného moře a rozbíjejí se o strmé útesy ostrova. Naštěstí zatím skoro nefouká. Plujeme v uctivé vzdálenosti od útesů, aby nás co nejméně zasahovaly odražené nepravidelné vlny. Ketil se dnes zpočátku cítí trochu nejistě, ale na záludné vlnění si brzy zvyká. Má ten kluk ale štěstí – během jediného a prvního týdne pádlování na „opravdovém“ moři vystřídal postupně skoro celou škálu podmínek a nástrah, jaké moře umí kajakářům připravit. Jak se pomalu blížíme k cíli, teď už průlivem Okssundet, počasí se rychle zhoršuje. Vítr znovu sílí a brzy se přidává i déšť. V zátoce Jektvika, z níž jsme před pěti dny vypluli, si neodpustíme krátkou čurpauzu. Tady si uvědomujeme, jak se za jediný týden okolní krajina proměnila. Stromy, před týdnem zelené, teď hrajou všemi barvami. Do okolních strání a skal už nepálí slunce, ale bičuje je vítr a déšť. Podzimní atmosféra v polovině srpna je naprosto dokonalá. Teď už naprosto chápu, proč mi Petter na začátku cesty říkal, že už je vlastně po sezoně. Jestli to půjde takhle rychle dál, to aby Per-Thore začal voskovat lyže dřív, než mu oschnou kajaky!

Na poslední půlmíli nám nečekaně posvítilo sluníčko. Nenecháme se ale zmást a na pláži v Rorvikholmen se neopalujeme a nezahálíme. Vybalujeme lodě a vše vynášíme na břeh. Je konec výpravy, krátce po desáté dopolední. Čeká nás vyhřátý penzion s výhledem na moře. Než stačíme poklidit všechno své harampádí, končí léto definitivně a začíná hustě pršet. Ještě rádi ustupujeme do připravených pozic u stolu v jídelně. Než dopijeme první kafe, strhává se venku skutečná mořská bouře. Nikdo z nás Per-Thoremu nevyčítá, že nás vyhnal ze spacáků už v pět ráno…

Článek převzat z Vodáckého magazínu HYDRO (www.hydromagazin.cz).

Autor: Jan Novotný
Hydromagazín