Ve srubu

Byla to spíš taková chata, ale nám připadá jako pětihvězdičkový hotel. Lavice, stůl, židle, umyvadlo a hlavně veliká kamna. Úplný luxus. Nadchla nás také existence venkovních kadibudek, to jsme ale ještě nevěděli, jak vypadají a nakonec jsme všichni dali stejně přednost přírodě, tak jako těch minulých šest dní. Chatu vlastní a starají se o ni lidé z úřadu Katannilik Park. Mezi Iqaluitem a Kimmirutem je takových chat několik. Jsou od sebe vzdálené přibližně 40 km a jsou k dispozici všem lidem, které zastihne na cestě špatné počasí, sněhová bouře, nebo jsou prostě v úzkých. V každé chatě je trochu nádobí, jídla a hlavně rádio, kterým se můžete spojit s hlavním úřadem v Iqaluitu anebo Kimmirutu.

Do chaty může přijít opravdu každý, klíč visí venku na skobě. Když ale víte, že budete v chatě nocovat, je lepší spojit se s hlavním úřadem, kde vám řeknou, jestli si tam už někdo nocleh nezamluvil. Vše je zdarma, i když se očekává, že jídlo, které si z chaty vezmete, nahradíte něčím jiným.

I když jsme ten den nemuseli stavět stan, stejně jsme měli spoustu práce. Já jsem měla na starosti krmení a tak mě čekala veselá jízda s kopce na pytli se psím žrádlem. Jako kdybych to měla předem vypočítané, zastavila jsem přesně před Pipin.

Po večeři nastalo velké mytí. Byl to už sedmý den od chvíle, kdy jsme se naposledy mohli pořádně umýt. Výjimku tvořily nohy, o které jsme se příkladně starali a byly opravdu jako v bavlnce. Říci, že jsme smrděli, by bylo slabé slovo. Venku nebo ve stanu nám to tak nevadilo, ale v chatě to bylo k nevydržení. Všichni jsme se už těšili na Kimmirut a na teplou sprchu. Po mytí jsme se ale zase museli obléknout do toho propoceného oblečení. Každý jsme s sebou sice měli ještě jedno čisté prádlo, ale to jsme si schovávali až do Kimmirutu, abychom nevystrašili místní obyvatele.

Autor: Petra Davidová