První večer

Mytí nádobí se často dalo „ošulit“ tím, že jsme misky a lžíce "vykoupali" ve sněhu. Méně práce a všichni byli spokojení.

Po naší večeři následovalo krmení psů. Ti už na to celí natěšení čekali a vyli jako diví. Celkem jsme s sebou měli asi pět dvacetikilových pytlů sušeného žrádla. Psi dostávali půl misky ráno a celou misku večer a krmilo se vždy ve dvojici. Jeden poponášel pytel, druhý nabíral a krmil. Pes vždycky musel sednout a teprve pak jsme mu jídlo vysypali na jeho místo. Psi totiž dokázali vyskočit i s řetězem na krku do veliké výšky a granule pak byly všude. Večer pak ještě těsně před spaním dostal každý pes kus tuku, protože během dne ho psi taháním hodně vypotřebovali a vypotili. Matty jim dávala obyčejný tuk na pečení.

K večeru jsme se vydali na krátkou procházku po okolí na "nejbližší" kopec, ze kterého jsme viděli konec ostrova a začátek vysokých mořských ledů, které se táhly přes celý obzor. To byla trasa, která nás čekala následující den.

Cestou zpátky do srubu jsme narazili na malý Inukshuk, sochu postavenou z kamenů a typický symbol Arktidy. Inukshuk je inuitské slovo v inuktitutštině. V angličtině to znamená "The Likeness of Man" a do češtiny se to dá přeložit jako "ztvárnění / zobrazení člověka". Inukshuky se stavěly většinou na viditelných místech (na kopci, na hoře atd.) a Inuité si jimi značili směr cesty, dobré místo na rybolov nebo lovení, ale také jim sloužily jako past na caribu - Inuité postavili inukshuky do řady a caribu je následovali až k místu, kde čekali lovci.

Z procházky jsme se vrátili již za západu slunce. Sníh už nebyl bílý, ale měl krásnou zlatou barvu, jako všechno kolem nás. Začali jsme se tedy chystat ke spaní. Rozložili jsme lavici, která zabrala přes polovinu našeho srubu. Na ni jsme dali matrace a pak spacáky. Místo polštáře jsme používali pytel s náhradním oblečením, který byl z nepromokavého materiálu, což bylo později důležité i ve stanu, kde bylo ráno všechno pokryté ledem a jinovatkou. Pak ještě následovala poslední cesta "na záchod".

Bylo již po desáté večer a to byla chvíle, kdy jsem poprvé ve svém životě viděla Severní záři. Je to něco, co se musí vidět na vlastní oči, protože se to téměř nedá popsat. Na tmavomodré až černé obloze se najednou objevily bílé, žluté nebo zelené stíny (více na severu a na západě - hlavně blízko Yukonu - je Severní záře známá svou růžovou barvou), které se hýbaly, točily a měnily svou velikost. Tyto "stíny" mohou zmizet během několika sekund a také klidně až za několik minut. Některé jsou krátké, jiné dlouhé, některé se točí dokola či do půlkruhu.

Legenda praví, že když chce člověk vidět Severní záři, má začít pomalu pískat a ona k němu sejde. Musí být ale velmi opatrný, protože mu může utnout hlavu. Když ji chce odehnat, luskne prsty, nebo o sebe otře nehty a Severní záře zmizí. Lidé také říkají, že není třeba záři jenom vidět, ale i slyšet. To se mi ale nepodařilo. Ale i tak jsem ji pozorovala přes půl hodiny.

Tato první noc byla na pozorování nakonec jedna z nejlepších. Ty další večery jsme buď byli příliš unavení, abychom čekali na tmu až do deseti hodin, nebo bylo zamračeno a nic nebylo vidět. Záři jsme pak viděli ještě dvakrát. Jednou na Armshow river a naposledy v Kimirutu. Ale pravě ta první noc byla nezapomenutelná. Matty nám potom ještě přečetla několik básní o severní záři a o severu z knížky, kterou napsala místní spisovatelka, jejíž jméno mi už vypadlo z paměti. Po této "pohádce na dobrou noc" byl už opravdu čas jít spát.

Autor: Petra Davidová