Poslední den na cestě

Vyrazili jsme tryskem. Psi byli po tom jednom dni odpočinku tak natěšení, že jsme je skoro nemohli udržet. Cesta byla velmi dobrá . Vedla po rovině, jenom párkrát jsme museli utíkat vedle saní do kopce, ale protože to bylo naposledy, ani nám to nevadilo. Jeli jsme stále ještě po Soper river. V jednom úseku pod námi začal hodně praskat led. Hodně se oteplilo (mohlo být tak kolem -5C), což způsobilo, že sníh i led začali na některých místech tát a vrstva ledu se zmenšovala. Naši psi to vzali tryskem, a tak jsme byli z toho místa během pár minut pryč.

Druhy tým, David s Yvonne to ale měli horší, protože se Pipin zastavila a saně se jim bořily hlouběji. David musel nakonec slézt a saně postrčit dopředu. Když nás konečně dojeli, David měl jednu botu úplně mokrou. Musel si tedy vyměnit ponožky a vzít si i na vlněnou ponožku suchý pytlík, aby nedostal omrzliny.

O kousek dál jsme zastavili znovu, abychom si vychutnali hloubku jednoho silného modrého ledu. V tu chvíli nás také minul sněžný skútr. Muž směřoval do Iqaluitu a ještě ten den se vracel zpátky. Později jsme dozvěděli, ze to byl manžel Leah, u které jsme měli v Kimmirutu bydlet.

Na oběd jsme zastavili u Willow forest, což v češtině znamená vrbový les a je to dokonce nejvyšší vrbový les na Baffinově ostrově. Keříky jsou asi 50 cm vysoké a přesto je to jedna z nejvyšších rostlin v Nunavutu.

Když už jsme u zdejšího rostlinstva, musím přiznat, že ho tu opravdu není mnoho. Kromě různých druhů zmrzlých vřesů jsme viděli vyšší trávu a několik trsů brusinek i se zmrzlými bobulkami. To je pochoutka, po které se na vrcholcích hor pídí stáda karibu. Cestou jsme narazili ještě na jeden druh vrby, která se ale pouze plazila po tundře. Na Baffinově ostrově je samozřejmě ještě mnoho jiných druhů trav, mechů a dalších vzácných chráněných rostlin. Na ty se ale člověk musí vypravit v létě. My jsme mohli být rádi (i když už bylo jako), že jsme na sněhu spatřili aspoň jejich část.

Náš vrbový les se nacházel blízko skály, na které jsou dva kameny, které lidé znají pod názvem "The waiting woman" (Čekající žena). Postupně se začal znovu zvedat vítr a tak jsme raději vyrazili na cestu. Jelo se dobře a rychle. Žádné kameny nebo ledové plotny, trasa byla vyježděna od sněžných skútrů, díky čemuž byla pěkně široká.

Autor: Petra Davidová