Pohodová cesta

Projeli jsme několika zamrzlými jezírky a minuli několik vodopádů, jejichž ledy měly hned několik barev. Některé byly bledě modré, další tyrkysové, jiné zase bílé.

Odpoledne jsme stoupali do kopce a tak jsme museli psům saně trochu odlehčit a jít po svých. Sníh tam byl hodně hluboký a tak jsme se s Yvonne střídali v padání. Rozdíl mezi námi byl v tom, že když spadla Yvonne, tak se pustila saní. Když jsem spadla já, tak jsem se jich naopak držela jako klíště a nechala jsem se vléci po sněhu. Jakmile jsem posbírala sílu, vyhrabala jsem se ze sněhu a jelo se dál.

Těžko říci, který způsob byl lepší. Když totiž spadla Yvonne, znamenalo to pro mě větší námahu. Musela jsem zastavit a když jsem zrovna stála vzadu (několikrát jsme si prohodily místa), musela jsem přelézt za jízdy dopředu a zabrzdit. Yvonne pak k saním došla.

Ten den jsme ujeli více, než bylo v plánu. Kemp jsme založili na tundře. Díky tomu jsme mohli stan zajistit kameny a saněmi, kolem kterých jsme obtočili lana.

Pro sníh se muselo trochu dál než obvykle (obvykle znamenalo přímo vedle stanu), ale alespoň jsme se dostali do trochu jiného prostředí. Večer jsme ani nešli nikam na procházku. Dlouho jsme povídali o všem možném. Matty nám vyprávěla několik místních legend. Nejvíce se mi líbila ta o Sedně. Tu vám převyprávím v příštím dílu našeho arktického seriálu.

Zazpívali jsme si par písniček a já přidala česky "Na tom Bošineckým mostku". Pak jsme ještě porovnali humor několika našich kultur - zkrátka, vyprávěli jsme si vtipy. A před devátou, ještě za světla, jsme šli všichni spát.

Autor: Petra Davidová