Nahoru a dolů

Ten den jsem byla s Davidem. Já řídila psy a on stál vzadu na saních. Oba dva jsme měli dost práce. Bohužel jsme už také věděli, co nás čeká. Kameny z řečiště přes noc nikdo nikam neodnesl, a tak jsme museli jet pomalu (alespoň do té míry, do jaké nám to psi dovolili) a velmi opatrně. David i bez nápovědy poznal, kde jsme se předchozí den s Yvonne nabouraly. Psi se tomu místu naštěstí vyhnuli a ani ty osudné kameny nechtěli počůrat.

Ještě jsme nebyli blízko vodopádu, který jsme měli v úmyslu nějakým způsobem slanit a Matty najednou zastavila. Chtěla se jít ještě jednou podívat na protější skálu, jestli tam tudy nevede přece jen schůdnější cesta. My tři jsme zůstali u psů. Matty to trvalo skoro hodinu a po pravdě už jsme o ní začali mít strach. Když se konečně vrátila, padlo rozhodnutí, že ten velký kopec překročíme a sjedeme ho na druhé straně. Kdybychom bývali věděli, co bude dál, zůstali bychom asi raději u těch vodopádů. On to totiž nebyl kopec, ale spíš hora. Pro ilustraci - když jsem si stoupla pod ni a chtěla zahlédnout její vršek, musela jsem zaklonit hlavu pěkně dozadu. A tam jsme se měli drápat s dvěstěpadesátikilovými saněmi a deseti psy? Nedokázali jsme to, ani při největší představivosti, které jsme byli schopni, pochopit.

Nejdříve jsme začali s prvním týmem. Matty vyšplhala až nahoru a volala na psy (ti se snažili táhnout jako zběsilí, jen aby se k ní co nejdřív dostali) a my tři jsme byli za saněmi a pomáhali je tlačit nahoru do kopce. Bylo to poprvé za celou cestu, kdy nám byl hluboký sníh ku prospěchu. Díky němu jsme alespoň tolik neklouzali dolů.

Druhý tým zůstal poprvé bez dozoru a ani jsme nedali na jejich saně brzdy. Z Matty promluvila zkušenost a předpověděla, že když budeme mít štěstí, tak se psi s těmi lehčími saněmi za námi vyhrabou sami. A také se tak stalo. Jakmile Pipin zjistila, že všichni pomáháme s prvním týmem a na ně jsme "zapomněli", na nic nečekala a začala se do kopce šplhat vedle nás a celý tým za ní. Na vrcholu jsme jim museli pomoci, ale jinak to zvládli opravdu sami. To ale ještě vůbec nebyl konec. Pár minut jsme jeli po hřebenu kopce, až jsme přijeli ke srázu. Matty nám ukázala, kudy se musíme dostat dolů a nám všem se jenom zatočila hlava. Nemohli jsme jet přímo ze srázu dolů, ale museli jsme jet cik cak, abychom stihli ubrzdit saně. Nejdříve jsme ale všem psům obtočili lana kolem hlavy. Tím pádem nemohli táhnout. Matty pak šla vždycky kus dopředu, aby psi věděli, kam ji mají následovat. Já jsem seděla, nebo spíš ležela, vpředu na saních a celou vahou těla tlačila brzdu do sněhu a Yvonne stala vzadu za saněmi. David zůstal s druhým týmem nahoře.

Kopec jsme sjížděli asi 40 minut. Po poslední zatáčce už jsme před sebou měli jenom pár metrů a mě se znatelně ulevilo. Až když jsem dorazila k Matty, tak jsem zjistila, že Yvonne spadla hned na začátku ze saní a já jsem se z toho kopce řítila na saních sama. Ne že by v tom byl nějaký rozdíl, ale přece jen jsem se s pocitem, že to Yvonne zezadu jistí, cítila bezpečnější.

Pod kopcem jsme si chvíli odpočinuli a pak hurá nahoru. Ještě jsme museli dostat dolů druhé saně. Já už jsem věděla, co nás čeká, David neměl tušení. Matty mě dala na brzdy, protože jsem už věděla, co a jak. Tentokrát nám to šlo už rychleji a před jednou hodinou jsme byli všichni konečně dole. Kdyby mi býval někdo pod tím kopcem řekl, že to budu sjíždět se psím spřežením, má jediná odpověď by zněla: "Ani ve snu". Skutečnost ovšem bývá někdy jiná. Dole jsme se posilnili krátkou svačinkou a pak jsme najeli zpátky na řeku Joy river a pokračovali v naší původní cestě. Obědvali jsme až po druhé hodině přímo na soutoku Joy a Soper river, pod horou Joy Mountain. Odpoledne byla cesta velmi dobrá a byla nám zřejmě odměnou za naše dopolední lopocení. Jeli jsme po rovině a nemuseli se vyhýbat žádným kamenům a dokonce začalo svítit i slunce. Projeli jsme kolem několika krásně modrých kusů ledu a kolem třetí hodiny už jsme spatřili na kopci srub, který se měl stát naším přístřeším na příští dvě noci. Nejdřív nás ale opět čekal výstup do kopce, který však byl s vidinou konce mnohem radostnější než ten dopolední.

Já jsem tentokrát zůstala po jednom pádu hodně pozadu. Psi na mě samozřejmě nečekali a tak musel David nahoře zastavit saně sám. Když jsem se konečně ke srubu doškrábala i já, Yvonne mi barvitě vylíčila, o co jsem přišla. Ze srubu ke kadibudkám totiž vedlo asi metr a půl nad zemí radiové spojení. David ho uviděl až v poslední chvíli a aby se na něm neuškrtil, udělal přes něj dva přemety. Saně nakonec musela zastavit Matty. Škoda, že jsem o to přišla.

Autor: Petra Davidová