Na místě

Prvního dubna 1999 došlo k rozdělení severozápadních teritorií a vzniku samostatného teritoria Nunavut. Vznikem Nunavutu se naplnil dlouholetý sen místních lidí. Konečně mají zpátky svoji zemi, která bude řízena jejich vlastními lidmi. Náleží jim místo v Kanadské federaci, kde budou rozhodovat o svém vlastním osudu a cílech. Nic na tom nemění ani fakt, že hlavní město Iqaluit má pouhých 3600 obyvatel.

Iqaluit byl můj cíl a místo, kde po 3,5 hodinách přistálo moje letadlo. Odlétala jsem z Ottawy a moc mě rozesmálo, že nám hned po usazení v letadle rozdali teplé vlněné deky. V letadle bylo ale opravdu na nule a teplota se během letu moc nezvedla. Jako by nás chtěli připravit na tu arktickou zimu. Odlet byl na čas a měli jsme štěstí i na jasné počasí s viditelností asi 20 km. Krajina se postupně měnila. Lesů bylo stále méně, zato sněhu přibývalo, až nakonec zbyl jenom sníh a led. Pohled to byl opravdu úchvatný. Konečně jsem se dostala do Arktidy.

V Iqaluitu jsme přistáli kolem druhé hodiny odpoledne. Tato "vesnička" mi vůbec nepřipadala jako hlavní město. Baráčky byly rozeseté nepravidelně všude kolem a našla jsem pouze dvě viditelné silnice. Ale už z letadla jsme viděli plno sněhových skútrů, jak se prohání sem a tam. V zimě je sněhový skútr nejdůležitějším dopravním prostředkem nejenom ve městě, ale i mezi blízkými komunitami. Až později nám bylo objasněno, že to skútrové hemžení mělo svůj důvod. Šlo o závod, který byl součástí jednoho z největších festivalů v Nunavutu Toonik Time. Mimo jiné se také soutěžilo ve stavbě iglú, severských hrách, tradičních tancích, ale i v čajových ceremoniích a nemohly chybět ani závody psích spřežení. Toonik Timem místní lidé neoslavovali jenom vznik svého území, ale také vítali jaro.

Na letišti na nás čekala naše průvodkyně Matty. Spolu se svým manželem Paulem vlastní společnost "North Winds", která pořádá výpravy po Baffinově a Ellesmerově ostrově, Grónsku a Islandu. V zimě se psím spřežením, na sněhových skútrech nebo na lyžích, v létě zase na kánoích, kajacích anebo pěšky.

Matty byla první žena, která v roce 1997 dovedla úspěšně první ženskou expedici k zeměpisnému severnímu pólu. Paul v roce 1998 dosáhl sám magnetického severního pólu pouze se psím spřežením. Společně vylezli na nejvyšší hory v Jižní Americe, napsali dvě knihy o kanoingu a v roce 1990 byli první, kdo objel se psím spřežením celý Baffinův ostrov. Jedním slovem jsem tedy byla v dobrých rukou.

Z letiště jsme se vydali k Matty domů, kde jsem se setkala se zbývajícími členy naší skupiny. Dohromady jsme byli čtyři. Matty, já, David z Anglie a Yvonne, která v současnosti žije v Iqaluitu. Yvonne přiletěla na Baffinův ostrov před osmi lety, aby se zúčastnila turistické výpravy na Ellesmerův ostrov a už tu zůstala. Ještě nikdy na výpravě se psím spřežením nebyla a protože ji v létě bude padesát, řekla si, že to je ten pravý čas. Takže to byla naše parta a snad bych měla ještě na úvod říct, že na naši výpravu jsme se vydali se dvěmi saněmi – tedy ve dvoučlenných týmech.

Náš plán byl dostat se z Iqaluitu (na starých mapách ještě pod názvem Frobisher Bay) do Kimmirutu (Lake Harbour). Mezi těmito dvěma komunitami existuje dobrá přímá cesta, kterou vytvořili lidé na sněžných skútrech. Místní lidé jí říkají dálnice a ono to opravdu tak vypadá. Inuitům trvá jedna cesta na skútru šest hodin a běžně jezdí tam i zpátky během jediného dne. Se psím spřežením by nám to trvalo tři až čtyři dny, letadlem 35 minut, v létě na kánoích asi šest dní, pěšky asi dva týdny. Matty po ní dříve se svými výpravami také jezdila, ale postupem času byl na ní stále větší provoz a tak, aby nás ušetřila permanentní zvukové kulisy v podobě burácejících motorů, pro nás vybrala jinou cestu.

Z Iqaluitu jsme jeli přes Frobisherský záliv na Ferriss Island (malý ostrůvek), potom tři dny po řece Armshow river k horám Meta Incognita Peninsula, ty jsme za dva dny překročili a dostali se k řece Joy river, která nás vedla údolími a kaňony až k řece Soper river, která teče přímo do Kimmirutu. Celou trasu jsme urazili za osm dní a to Matty naplánovala jednodenní rezervu, kdybychom se někde zasekli kvůli vichřici nebo bouři.

Autor: Petra Davidová