Domů

Když jsme se rozloučili, udělaly jsme s Yvonne poslední fotografie zálivu a krásných vysokých ledů, které díky přílivu zase o trochu stouply a měly nádhernou bledě modrou barvu a vydaly se do informačního centra Katannilikského Parku, kde jsme měli sraz s Matty a Davidem. Tak jsme si poslechli vyprávění o Inuitech a o historii a obsazování Kimmirutu a zbytku Baffinova ostrova.

Kolem poledne nás Mattyini přátelé odvezli snow-mobilem na letiště. Vzali jsme s sebou jen naše osobní věci. Psi, saně a celý zbytek vybavení zůstal v Kimmirutu, kam měla přijet další skupina lidí, aby podnikla výpravu opačným směrem - z Kimmirutu do Iqaluitu.

Konečně jsme nasedli do malého letadélka "Twin Otter". Na palubě bylo plno, dohromady asi deset lidí. Letadlo letělo pěkně nízko, takže jsme rozeznávali část naší cesty - Soper river a Joy mountain a let trval slabou půlhodinku. Během vydatného oběda jsme si u Matty doma povídali s jejím manželem Paulem a jejich spolupracovnicí Denise o naší dobrodružné cestě a oni nám zase vyprávěli své zážitky s dokumentárním týmem Lonely Planet. Denise zajímaly všechny detaily o psech a samotném trailu, protože to bude tentokrát ona, kdo poletí s novými lidmi do Kimmirutu, odkud se vydají "po našich stopách" zpátky do Iqaluitu. Po obědě jsme třídili naše a Mattyino oblečení, boty a spacáky. Když jsem si nakonec obouvala zpátky svoje zimní boty, o kterých jsem si dříve myslela, jak jsou mohutné, připadaly mi jako bačkůrky. Ale na Sorelky si opravdu stěžovat nemůžu.

Kolem třetí odpoledne jsme vyrazili na prohlídku Iqaluitu a pak už jsme zamířili do hotelu, kde jsme strávili naši první noc. Bylo to velmi zvláštní. Když jsme tam před více jak týdnem seděli, tak jsme nevěděli, co máme očekávat a teď už je všechno za námi! My jsme byli všichni moc rádi, že jsme celou cestu absolvovali v pořádku a že nikdo nikde neomrzl ani neonemocněl. A ty nosy trošku spálené od sluníčka přece k té výpravě patřily. Nakonec jsme měli všichni pěknou arktickou barvu kůže.

V hotelu jsem konečně měla tu šanci se pořádně vykoupat a tentokrát jsem si mohla dopřát i delší sprchu. Po těle jsem objevila spoustu modřin, o kterých jsem neměla ani tušení. Některé už se ztrácely a měly sytou, žluto-fialovou barvu, jiné teprve pěkně modraly a byly velké jako dlaň. Já jsem se jenom nestačila divit, kdy a jak jsem k takové pestré parádě mohla přijít. Ten večer jsme si objednali opravdu výtečnou večeři. Byla poslední. Já jsem si dala arktickou směs - krabí maso se zeleninou a arktického lososa a povídali jsme skoro až do deseti hodin večer. Pak jsme se šli ještě naposledy projít po městě, a snažili se ještě jednou zahlédnout Severní záři. Obloha byla plná hvězd, ale záře žádná. A pak už byl čas jít spát.

V pátek 16. dubna jsme s Davidem naposledy posnídali v hotelu, zabalili zavazadla a zamířili k Matty domů. Cestou jsme se ještě zastavili v zálivu u štěňátek. Ani jsme je nemohli najít a poznat, jak za ten týden vyrostla. Matty už na nás čekala. Zajeli jsme pro Yvonne domů a dopoledne strávili po místních galeriích a muzeu. Nic překvapivého už jsme tam ale neobjevili, většinu věcí jsme znali z Kimmirutu nebo nám o nich pověděly Matty s Yvonne na cestě. Po obědě u Matty jsme se také oficiálně rozloučili s naší skupinou i s celým Baffinovým ostrovem. Každý jsme dostali od Matty tričko s emblémem NorthWinds a diplom neboli řidičské oprávnění ke způsobilosti jízdy se psím spřežením s doživotní platností. Pak už byl ale opravdu čas se rozloučit. Následovala poslední dojatá objetí a odjezd na letiště. Ten den jsem odlétala pouze já. Yvonne v Iqaluitu bydlí a David měl v plánu zůstat ještě jeden den. Takže jsem kolem půl druhé sama nastoupila do letadla a naposledy zamávala Iqaluitu a vlastně celé Arktidě. Můj sen byl naplněn, ale už je tady sen nový. Ellesmere Island. Slíbila jsem si ale, že se na Baffinův ostrov určitě znovu podívám. Doufám jenom, že to bude opravdu brzy.

Po 3,5 hodiny dlouhém letu jsem přistála na Ottawském letišti. Více než polovinu cesty jsem prospala, a tak jsem ani nevěděla, kdy se led a sníh změnil trávu a stromy. V Ottawě už bylo jaro v plném rozpuku. Já v zimní bundě, s rukavicemi čouhajícími z kapsy, v botách s kožešinovým okrajem a s velkým batohem na zádech, jsem budila trochu údiv. Vypadala jsem zřejmě dost komicky. Vůbec mi to ale nevadilo. Myslí i vzpomínkami jsem byla už zase zpátky na severu. Znovu jsem přivírala oči před blyštícím se sněhem, tváře mi tuhly zimou a větrem, v uších jsem slyšela vytí psů a svištění skluznic po sněhu a přede mnou se hnala Pipin s Asgardem a Pangem a celým zbytkem našeho spřežení.

Autor: Petra Davidová