Den navíc

vydáno: 21.11.2000, 12:25 | aktualizace: 09.09.2003 22:19

V úterý jsem se vzbudila už kolem sedmé jako první, protože se mi chtělo strašně na záchod. Vítr se venku neutišil, spíš ještě přibral na síle. Obloha byla modrá a krásně svítilo sluníčko, ale já se vrátila do vyhřátého spacáku a znovu usnula. Pak už jsem se vzbudila až kolem půl deváté a to začali vylézat i ostatní. Inuit už byl obléknutý a připravený vyrazit na cestu. Někdo mu už kolem šesté ráno přivezl benzín. Kromě Matty, kterou vzbudil rachot motoru, ho ovšem nikdo neslyšel. Ani psi prý neštěkali.

Reklama

Inuit se tedy rozloučil a odjel ještě před snídaní. Ten den byl krásně odpočinkový, měli jsme jej v rezervě kvůli špatnému počasí a tudíž nám zbyl. Propovídali jsme skoro celé dopoledne i odpoledne. Měli jsme pozdní oběd a kolem druhé hodiny jsme se vydali na výpravu. Chtěli jsme vylézt na nejbližší vysoký vrchol. Shodou okolností to byla hora Mt. Moor. Dostat se až na vrchol nám trvalo více než hodinu. Sníh byl neuvěřitelně hluboký a celou cestu jsme se vesměs drápali do kopce. Někdy jsme taky sjeli po ledu zpátky dolů a museli začít znovu. Dole v údolí se už vítr trochu utišil, ale nahoře to pořád ještě pěkně fučelo. Ta krása ovšem za to rozhodně stála. Viditelnost byla úžasná a tak jsme v dálce rozeznávali nejenom naši Soper River ale i Mt.Joy, Livingstone river a Willow creek.

Na nejvyšším bodě jsme postavili svůj Inukshuk a pak jsme se vydali zpět. Cesta už byla rychlejší, i když stejně namáhavá. Některé úseky cesty jsme museli sjíždět na zadku, s jednou nohou skrčenou a druhou nataženou kvůli brždění. Ke konci nás ale každého pár přemetů stejně neminulo, a tak to spíš vypadalo jako soutěž o to, kdo se dokutálí dál. Vyhrála Yvonne.

Kolem čtvrté odpoledne jsme konečně dorazili do srubu a poprvé za celou cestu jsme pili studené pití. Tak jsme si odvykli, že nám to připadalo skoro divné. Znova jsme se pustili do povídání a přípravy večeře. Po mytí nádobí a krmení psů jsme začali hrát karty, které jsme ve srubu našli. Hra se jmenovala "Oh hell" a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila pravidla. Nakonec jsem ale skončila druhá. Kolem deváté jsme se dali do balení věcí, abychom ráno mohli vyjet o něco dříve. Matty ještě odpoledne srovnala skluznice a připravila tak saně na poslední kilometry. Každý jsme ještě napsali pár řádek a vzpomínek do srubové knížky. Strážci parku ji tam dali proto, aby lidé přestali psát svoje vzkazy a iniciály na vnitřek srubu. Přečetli jsme si také všechno, co už bylo v notýsku napsané a pak šli konečně spát, abychom si odpočinuli před posledním dnem naší výpravy na saních. Znovu se zvedl velký vítr.

Autor: Petra Davidová

Zpět