Ašský výběžek - Z trojmezí do Chebu

Vracíme se do Hranice a směřujeme k trojmezí Čech, Bavorska a Saska. Cestou ještě hledáme bývalé opevněné stanoviště skryté hlídky, ale bez úspěchu. Pár set metrů před samotným trojmezím si prohlížíme první ze smírčích křížů, kterých je v tomto kraji jako hub po dešti. Na samotném trojmezí je historický hraniční kámen z roku 1844 a pěší přechod do Německa. Do druhé světové války zde stával mlýn a pila, ze kterých se nedochovalo v podstatě vůbec nic.

Na chvíli se před deštěm schováváme do otevřené strážní budky na německé straně, a pak pokračujeme Bavorskem po červené podél státních hranic k jihu, abychom kousek za Fassmannsreuthem překročili přes les zpět do Čech. Průběh státních hranic zde zhruba kopíruje asfaltová silnička tzv. signálka, podél které stál ženijně-technický zátaras - železná opona. Po této silničce jdeme až do Aše. Krajina je zde mírně zvlněná, převažují lesy nad loukami. Celé příhraniční pásmo od trojmezí až po místo, kde řeka Wondreb vtéká u Chebu na naše území a stává se Odravou, zabírá Přírodní park Smrčiny. Historický hraniční mezník z roku 1740 u Doliny kvůli nastalé tmě vynecháváme. Další den nám jej má bohatě vynahradit.

Z Aše sledujeme červenou turistickou značku vedoucí po již zmiňované signálce až k odbočce ke skupině historických hraničních kamenů u Nového Žďáru. Na zhruba třech kilometrech státních hranic zde stojí sedm hraničních kamenů datovaných 1718 a 1754 a kámen Schüsselstein s křížem. Hraniční les je hluboký a terén členitý. Chvilku prolézáme různá houští, pak zas přeskakujeme potoky a drápeme se do kopce. Nakonec odpočíváme u smírčího kříže a na červenou značku se opět napojujeme u Kančího údolí. Poblíž dva kilometry vzdálené vesničky Polná se nacházejí hned dva další smírčí kříže. V tomto kraji je nejvyšší hustota smírčích křížů u nás. U nedalekého Hazlova jsou další tři. My však procházíme přes Podílnou do Libé, kde míjíme budovu textilky poněkud nemístně čnící na hranici louky a lesa a jdeme se podívat rovnou na zdejší barokní zámek, bývalý hrad Liebenstein ze 13. století, který od roku 1945 pozvolna chátral a v 80. letech dokonce vyhořel. Zámek, stejně jako kostel sv. Kateřiny z 18. století momentálně prochází rekonstrukcí.

Kolem františkolázeňského rekreačního rybníka Amerika, který je mimo jiné významným hnízdištěm mnoha druhů vodního ptactva, se dostáváme ke Komorní hůrce. Tento jinak celkem nenápadný kopec je jednou z nejmladších sopek na našem území. Zároveň se údajně jedná o jednu z nejprobádanějších sopek vůbec. Na přelomu 18. a 19. století se zde v podstatě rozhodoval spor mezi tzv. neptunisty a plutonisty o otázkách vzniku čedičů a dalších hornin a tvaru zemského povrchu vůbec. Na popud německého básníka J. W. Goetheho, který se vědeckého sporu významně účastnil, nechal hrabě Štenberg vyhloubit průzkumné chodby, které odhalily přírodní sopečný jícen vyplněný čedičem, čímž byl podán důkaz sopečného původu Komorní hůrky a potvrzena tak teze plutonistů. Tuto dobu připomíná dochovaný vchod do štoly a reliéf hlavy J. W. Goetheho na blízké skalce. Dnes je Komorní hůrka na rozdíl od dobových fotografií celá zarostlá lesem. Na jejím úpatí je také další z mnoha zdejších smírčích křížů.

Na zbývající cestě jsme se ještě zastavili u Chebské stráže, altánku s vyhlídkou na vodní nádrž Skalka, a pak už jsme zamířili rovnou na Chebský hrad a Černou věž, ze které je pěkný rozhled na město. Na náměstí nelze pominout Špalíček, skupinu kupeckých domů ze 16. století, ani Pachelbelův dům, kde byl roku 1634 zavražděn Albrecht z Valdštejna a kde dnes sídlí Muzeum města Chebu.

Autor: Ondřej Růžička