Lesem, polem, potokem

Hned na osmém kilometru praskl starému otcovi drát v předním kole – vycentrovat to nešlo a Tomáš s Kubou přijeli s náhradním kolem až za půl hodiny. Museli ještě vyměnit vodu v karavanu, vyprázdnit suchý záchod atd. Vzhledem k tomu, že od místa našeho noclehu do dalšího města na pobřeží nevede jiná silnice než státovka „ss1“, bylo nutné zvolit objízdnou trasu. Jako nejoptimálnější se nám zdála cesta přes poloostrov Orbetello. Podle Michelinové mapy to možné bylo, podle našich navigací nikoli. Zkoušeli jsme to několikrát – každý měl opět svou pravdu.

Starý otec se chtěl vrátit a objet to jinudy, Já doufal, že tam nějaká je, Héřa také. Mapa přece nemůže lhát! Cestu z poloostrova jsme skutečně našli, ale vedla dobrých 5 kilometrů piniovým hájem přes kořeny, šotolinu a jemným pískem. To jsme ještě netušili co nás čeká dál. Ještě několikrát jsme se zacyklili na malých neznačených silničkách a vcelku marně hledali podporu v GPS. Vysvobozením nám bylo asi jedenácti kilometrová jízda po státovce, což nebylo vůbec nic příjemného. Při nejbližším sjezdu jsme ji opustili a nasměrovali se hlouběji do vnitrozemí. Kolem pobřeží asi žádná cesta nevedla. V této oblasti je to pro cyklisty opravdu velmi nepřívětivé. Během pauzy na svačinu jsme se dohodli, že doprovodné vozidlo nás bude skutečně nyní doprovázet až do kempu. Stále jsme se naháněli, udávali souřadnice, vraceli apod. – bylo to neefektivní. Alespoň zde, v oblasti mezi Pisou a Římem.

Oblohu pokryly mraky a asfalt se najednou proměnil v šotolinu. Tohle jsme opravdu nečekali. Podle mapy zde vedla silnice, podle GPS také, ale nikde se o její kvalitě nehovořilo. Čekali jsme, že někde „za rohem“ se objeví asfalt – ale marně. Konečně jsme zahlédli živou duši – traktoristu, který nás uklidnil. Tato cesta je prý dlouhá asi šest kilometrů. To snad není možné?! Ale bylo. Více jak hodinu jsme se drncali přes pole. Neskutečné. Kdo by tušil, že cesta do Říma vede polňačkou…

Kolem páté se konečně objevila regulérní silnice a my to namířili k cíli naší dnešní cesty, do kempu pod městečkem Tarquinia. Nebyla to sice cesta přímá, ale to nám bylo úplně jedno. Hlavně, že se kvalita povrchu výrazně zlepšila. Krátce po mírné kolizi, kdy mne Ála, zabraná do štelování přehazovačky, nabrala a oba jsme skončili ležmo na silnici, už neměla sílu dál pokračovat. I my už toho měli dost, ale před námi bylo ještě asi 25 kilometrů. Naši blízcí nás přivítali s otevřenou náručí krátce po sedmé večerní. Po absolvování posledních tří dnů nám v podstatě vůbec nedochází, že je před námi poslední den a stojíme (někteří sedí) před branami Říma. Náš cíl je na dosah…

Za všechny zdraví Mejla

Autor: Miloslav Doležal
Cestazasnem.cz