Bludiště

Asfalt se změnil v štěrk, a to pro galusky nebylo. Nechtěli jsme to vzdát a dál hledali zakreslenou silnici. Kdosi nám poradil, že můžeme jet po takové rozbité asfaltce, že tu jezdí hodně cyklistů. Svitla nám naděje – ale asi po půlhodinovém strmém stoupání se silnička změnila v úzkou prašnou cestu a my byli nuceni se opět vrátit. Ale výhled na moře z výšky nějakých 160 m byl famózní. Chvíli jsme se kochali a vyrazili zpět. To jsme si zajeli nějakých 16 kilometrů. Oběd byl naplánován v Marina di Grosseto, kam jsme dorazili až kolem druhé. Dali si teplou polévku a pizzu, osprchovali se ve venkovní sprše na parkovišti a vyrazili dál, abychom tak za dvě až tři hodinky dojeli do Albánie, kde jsme měli setkat s našimi rodinami, které nás přijeli na poslední dva dny cesty podpořit.

Bylo vedro. Mapa jasně ukazovala několik silnic, po kterých bychom se mohli prakticky podél pobřeží vyhnout Grossetu. S tím se ale naše navigace opět nevěděly rady – navíc každá nás táhla někudy jinudy. Tomáš s Kubou jeli napřed, ale také hlásili, že se cesty projet nedají. Co chvíli jsme zastavovali a porovnávali tištěnou Michelin mapu s GPS. Čas se krátil a my začali být nervózní. Táhlo nás to do Grosseta. V Le Collone Héřa zjistil, že má prasklé lanko u brzdy – bylo nutné provést větší opravu a to nás také zdrželo.

Bylo už krátce před šestou a my se vydali na závěrečnou část etapy, která vzdušnou čarou měřila nějakých 25 km. Héřova navigace nás táhla na sever přes Grosseto bůhvíkam, moje GPS naopak doprava, kratší cestou, ale nejspíš po rychlostní silnici. Nervy byly na pochodu – každý měl svou pravdu a pohádali jsme se. Kilometry se natahovaly, atmosféra se dala krájet – sedmnáctý den na cestě se začala projevovat ponorková nemoc. Tedy – mezi námi cyklisty.

Dohodli jsme se, že budeme následovat Héřovu GPS i přesto, že ukazuje do cíle ještě 54 kilometrů. To je fakt síla. Hovořím-li za sebe, jsem touto částí Itálie velmi zklamán – tedy co se týká značení cyklostezek a jejich kvality. Ony tu totiž prakticky žádné nejsou… Stoupáme do kopců, moře se nám vzdálilo na nějakých 30 kilometrů, mlčíme, makáme. Slunce klesá k obzoru, tachometr překročil stovku. Tomáš s Kubou nám jedou naproti, aby nás psychicky podpořili, doplnili vodu a dali banány. Už máme dobrý jižní směr a před námi se otevírá nádherná krajina vinic, plantáží broskví a mandloní. Kocháme se a je nám nádherně. Je to jak ve vlnách moře – emoce se střídají.

Do kempu přijíždíme až v devět večer, zcela vyčerpaní. V nohách, a Héřa v rukách, máme 128 km! Setkáváme se s rodinami, jíme řízky a karbanátky, pochutnáváme si na českých okurkách. Děkujeme našemu kamarádovi, díky kterému jsme mohli dnešní den tak naplno prožít.

Za všechny zdraví Mejlav

Autor: Miloslav Doležal
Cestazasnem.cz