Výprava za velrybami

Na velryby jsme v blízkosti ostrova opravdu narazili. To byla podívaná, až se mi tajil dech. Bylo jich tam tak třicet, možná čtyřicet. Byly to prý tři hejna a pak několik samotářů, kteří se k nikomu nepřipojí a brázdí moře úplně sami.

Ostrov San Yuan se nachází ve vodách USA, kde jsou pravidla pozorování velryb velmi přísná. Loď se smí přiblížit k velrybám maximálně na 100 metrů a v této vzdálenosti se pak musí vypnout i motor. Několikrát nad námi přeletěla také letadla pobřežní stráže.

My jsme měli ale velmi zkušeného řidiče, který znal způsob, jak se k velrybám dostat blíž, aniž by toto pravidlo porušil. Obloukem velryby objel a zastavil asi 500 m před nimi, ve směru, kterým předpokládal, že velryby poplují a vypnul motor. Velryby samozřejmě plují kudy se jim zamane, a tak jsme jen seděli a tiše doufali, že se náš řidič nezmýlil. Velryby nás ale nezklamaly a některé propluly přímo kolem nás. V bezprostřední blízkosti lodi jich bylo asi šest, a kdybych natáhla ruku, dotkla bych se jich. Někdy se stává, že když se velryba dostane tak blízko k lodi, loď podplave a pak se znovu vynoří v místě, které je třeba 600 m daleko od lodi. Nám tohle neprovedly a dokonce se nám je podařilo předjet ještě jednou, takže jsme si to celé zopakovali. Tentokrát jsme viděli i dvě malé velryby tzv. Baby Orcas.

Vyfotit je nebylo vůbec jednoduché. Byly pořád v pohybu. Když se velryba vynořila, než jsem stačila přiložit objektiv k oku vnořila se zase zpátky do oceánu, aby se za chvíli vynořila zcela jinde. Už vůbec se mi je nepodařilo vyfotit při výskoku nad vodu. Ale pohled to byl úžasný a i bez fotografie to budu mít navždy v paměti. Čas, který jsme měli na pozorování vyhrazen, vypršel neuvěřitelně rychle. Cestou zpátky jsme viděli delfíny a vydry. Snad ani nemusím dodávat, že tento výlet za velrybami se stal jedním z dalších mých nezapomenutelných zážitků z Kanady. Bylo krásné vidět velryby plavat volně v oceánu a opravu se nedivím lidem, kteří bojují za jejich volnost.

Nedělní dopoledne jsem strávila na kajaku, který jsem si půjčila ve zdejší půjčovně. Propádlovala jsem několik hodin kolem přístavu a v blízkých vodách, a protože to bylo poprvé, co jsem v kajaku seděla, necítila jsem se zpočátku úplně nejlépe. Jako každý začátečník jsem se bála toho, že se obrátím vzhůru nohama a nebudu schopná vyplavat. Nic takového se ale nestalo a byla to vlastně celkem legrace. Chvíli to trvalo, než jsem se naučila dělat správné pohyby pádlem. Byla jsem stále na jednom místě a kvůli špatnému držení pádla mě ruce bolely dvakrát tolik, než když jsem na ten trik konečně přišla. Navíc jsem musela dávat pozor na ostatní lodě, a to spíš na ty velké, ze kterých není malý kajak nikdy vidět, a pak také na letadla, která přistávala a vzlétala z vody skoro každých pět minut. Chtěla jsem se svézt i na kánoi, ale na to už nezbyl čas.

Autor: Petra Davidová