Obrazy Josefa Kořenského z jižní polokoule

Události, které jsou v těchto dopisech popisovány mají své nevratné následky ještě dnes a jsou příčinou mnoha obtíží nynějších generací. Tyto dopisy porovnané s dalším historickým vývojem nám ukazují jak křehká je rovnováha přírody a jak ji lze snadno porušit. Možná, že v souvislosti s těmito řádky si uvědomíme, že stejně zhoubné jevy a modely projevů civilizace se dějí i dnes, ale v mnohem větším měřítku a s mnohem většími budoucími následky pro příští generace ...

Josef Kořenský

OBRAZY Z JIŽNÍ POLOKOULE

"Tedy zítra v 7.50 ráno do Stratfordu! Jen nezameškejte vlak!"

S těmi slovy rozloučil jsem se v úřadovně s dozorcem černošských stanic, s dobrým českobratrským misionářem panem Hagenaurem. Mým cílem nebyl však Stratford na splavném Avoně v britském hrabství warwickém, kde tvůrce Hamletů a Learů se zrodil a život dokonal, ale byl to nepatrný Stratford australský v kolonii Viktorijské, vzdálený od Melbourna více než dvě stě kilometrů na východ. Osadníci mladého toho městečka chtěli uctíti názvem tím předního velikána duševního, a počínajíce si jako jejich spolurodáci ve světě Kolumbově, nazývají rádi i nejmenší osady jmény nejslavnějšími. A aby i australský Stratford ležel na Avoně, pokřtili také skrovnou říčku svou týmže jménem.

Misionář Hagenauer prožil již v Austrálii skoro čtyři plná desítiletí a umí již něco o lidech a přírodě australské vypravovati. A ježto jsem byl dychtiv prodlíti nějakou dobu mezi australskými černochy, nemohl jsem pochoditi lépe, nežli když jsem si zvolil za průvodce samého misionáře, dobráckého Hagenaura. Věděl jsem, že nezajedu si tentokráte mezi lidojedy, ale zvědavost svou chtěl jsem ukojiti tím, že spatřím konečně alespoň pověstné australské černochy ochočené a krotké. Takového výletu mohlo by se odvážiti i malé dítě a nepřišlo by k úrazu. Cesta do Stratfordu vede zajímavým krajem. Kdo je v Austrálii poprvé, žasne nad podivuhodnými zjevy vegetačními, a dotazování nebéře konce. Obrovské kapradiny pnou se tam do výše jako nějaké palmy datlové a sklánějí vějířovité koruny k půdě 16-20 metrů níže položené. Místy sbližují se stromovití giganti tajnosnubní těsněji a vytvořují malebné háje podobné plantážím kokosovníkovým. S nimi střídají se sivozelené eukalypty nebo kvetoucí akacie, a duševní naši rozkoš dovršuje pohled na modravé výběžky Australských Alp. Na uvažování o etymologii stanic železničních nezbývá ani času, a jen mimochodem připomínám, že tam po černoších zbyla jen pouhá jména. Jak zvučně znějí Murumbíne, Narevaren, Narnargun a Jaragul! Ale to je vše, co po domorodcích v osadách ostalo. Australský černoch je tam již od několika let bílou vranou.

Že přišla za jízdy řeč také na podivuhodnou zvířenu australskou, rozumí se u přírodozpytce samo sebou. Či nezdá se čtenáři podivno, uslyší-li snad poprvé, že jsou v Austrálii ssavci, kteří "vejce" snášejí! Že tam velicí ssavci rodí mláďata ne větší nežli malíček a že je přechovávají po několik měsíců ve zvláštním vaku břišním? Že jsou tam vačnatí vlci, vačnatí medvídkové, vačnatí rýskové, vačnaté veverky, vačnatí klokani, ba i vačnatí krtkové? Že jsou tam žáby rosničky modré a nikoli zelené? Že nejmenší pavoučkové jsou tam nejjedovatější? Že tam rostou stromy bez listí, majíce místo lupení drobné větvičky podobné chmýřnatému peří ptáka kasuára? Že jsou na jižní zeměkouli stromy, jež nedávají v lesích žádného stínu, a že australský prales jest často jako pláň bez vegetace? Že australské "třešně", zvané od domorodců kvandonk (botanicky Exocarpus), mají pecky na plodu a nikoli uvnitř plodu?

Mně samému zdálo se stále jen o ptakopyscích, a oči plály mi jistě dětinnou radostí, když jsem pomyslil, že spatřím konečně ve volné přírodě živočichy, kteří jsou skoro půl ssavce a půl ptáka, zpola vydra, zpola kachna, anebo, jak chtějí přírodozpytci, moderní půl ssavce a půl ještěra. Pochopuji, že sir Richard Owen, proslulý přírodozpytec anglický, nabyl nových sil, když jako vetchý kmet uviděl na vlastní oči, co odvážil se tvrditi již napřed, nežli mu byl předložen makavý corpus delicti.

"Můj milý příteli," vypravoval mi cestou Jan Hagenauer, "my misionáři vykonali jsme již leccos dobrého. Nevím, je-li všem známo, čím jsem přispěl já k rozluštění záhadného plození ptakopysků, či jak zde u nás říkáme platypusů. Pamatuji se dobře, jak jsme jednou vykopali noru takového podivína, zastavše právě v hnízdě šestinedělku s mládětem pevně přisátým a s ostatky po kožnaté skořápce 'vaječné'. Takový nález stál ovšem za to, aby byl poslán až do Evropy. Zásilku adresovali jsme na slavného Owena, jenž jal se tvrditi již tehdejší doby, že dlužno zařaditi platypusa do zvláštní skupiny ssavců, byť i zobákem ptáku se podobal. Zásilka s podivuhodným obsahem přišla do Anglie v pravou chvíli. Tehdy slavil Owen jako věhlasný anatom a bystroduchý posuzovatel vyhynulých tvorů své 80. narozeniny. Ke dni tak slavnému sešla se blahopřání z celého světa, telegram stíhal telegram, gratulace přednášely se osobně i podmořským lanem, líbezná vůně kytic pronikala všemi pracovnami zasloužilého badatele, a přípitky upřímných přátel rozveselovaly nitro stařičkého kmeta. Za té nálady přinášel jubilantovi posel zásilku z Austrálie. Owen, spatřiv doklady svého tvrzení o podivuhodném rodě ptakopysků, byl tak dojat, že zvolal: 'A teď mohu klidně umříti.' Ale neumřel hned, nýbrž žil ještě osm roků a dožil se 88 let. Prostý misionář z církve Českobratrské přispěl tedy aspoň poněkud k rozluštění záhady, jež zajímala a posud zajímá mysli všech přírodozpytců. Že na naší misijní stanici nějaké ptakopysky uvidíte, nepochybuji. Řeka tam plyne mírně a místy prudčeji, terén pobřežní je znenáhlý a taková krajina se ptakopyskům líbí."

Kromě postřehů o zvláštnostech australské flory a fauny zmiňuje Josef Kořenský také specifika zacházení s původním obyvatelstvem a nastiňuje vývoj situace. Podle jeho předpokladů vymřela do roku 1930 veškerá populace domorodců ve státě Victoria. Celkový počet domorodců v Austrálii se v těchto letech odhadoval na necelých 28 000 jedinců. Kromě většiny domorodců vymřelo na 60 druhů jedinečných vačnatců včetně tehdy ještě hojného vakovlka psohlavého. Desítky jiných druhů se ocitly na pokraji vyhynutí. Intenzívní kácení pralesů na východním pobřeží mělo za následek nevratné narušení ekosystémů. V poměrně krátké době došlo ke změně srážkového režimu a proudění větrů. Následkem toho se v 40. letech minulého století proměnila více než polovina rozlohy ohromných pastvin v Novém jižním Walesu na poušť a následkem sucha zemřelo na dva miliony kusů hospodářských zvířat. Chladný vzduch v Queenslandu, který není zadržován deštnými pralesy na svazích Velkého předělového pohoří ztéká do nížin, kde se pěstuje cukrová třtina a jiné plodiny. Rostliny vystavené těmto teplotním změnám potom uhynou.

Zdecimováním původního obyvatelstva se narušil i každoroční režim požárů buše, protože domorodci pravidelně vypalovali buš pro usnadnění lovu klokanů. Nízký keřovitý porost přerostl a následné požáry zničily i jinak ohnivzdorné vysoké rostliny. Následkem toho jsou dodnes velké oblasti vnitrozemí nevyužitelné pro chov dobytka a ovcí...

Autor: Australis