Barma: Bagan, Mont Popa

Bagan je naprosto jedinečné místo na Zemi. Na obrovské ploše v zákrutu řeky Irrawáddy je rozeseto tisíce buddhistických pagod, stup, chrámků a chrámů. Všude kam oko dohlédne vyčuhují z vysoké žluté trávy jak houby po dešti cihlové stavby a stavbičky.

Půjčili jsme si kola a celé dva dny jsme tuto oblast projížděli po písčitých polních cestách od jednoho chrámu k druhému. Většina z nich je otevřena, na některé jde dokonce vylézt po vnitřním schodišti (na stupu po vnějším). V dolní části je vždy velká socha Buddhy, v horní bývají čtyři Buddhové dokola pod kopulí. Některé chrámy mají zachovanou vnitřní malovanou výzdobu. Několik staveb na baganské planině doslova vyčnívá z davu. Buď svou velikostí, nebo tvarem. Každý chrám je však svým způsobem jedinečný a s prozkoumáváním každého dalšího zažíváme nová a nová dobrodružství, jako objevitelé ztracených chrámů. U těch velkých, „turisticky atraktivnějších“, se koncentrují prodavači suvenýrů. Často mají opravdu hezké, zajímavé a řemeslně náročné věci jako pískové obrazy, proutěné nádoby, vyřezávané týkové Buddhy, slony a další zvěř, nebo lakované bambusové krabičky. Při smlouvání však musí být člověk neústupný.

U menších nebo vzdálenějších chrámů býváme většinou sami nebo jen s několika dalšími nadšenci, kteří přijeli také na kole nebo koňským povozem. Dalo by se tu jezdit celý týden a pořád by bylo co objevovat. A ty romantické výhledy na západ slunce.

Významným poutním místem je také Mont Popa, kam se vyplatí udělat si z Baganu celodenní výlet. Vyrážíme brzy, kouř ranních ohnišť štípe do nosu. Pikápek drandí vyprahlou krajinou. Přejíždíme i písečné duny. Z širé pláně vystupují ostré hřbety nemalých hřebenů. Začínáme stoupat. Auto hapruje, ale stačí profouknout trubičku u karburátoru a jede se dál. Mont Popa je zvláštní hora, takový hříbek vulkanického původu s kolmými stěnami čnící 700 metrů nad okolní krajinu, na jehož nevelkém vršku je jako orlí hnízdo vystavěn klášter, několik stup a svatyní, kde sídlí natové - duchové. Nahoru se dá dostat jen po příkrém schodišti obtáčejícím se kolem hory. Výhledy z vršku jsou pompézní. Širá planina na jedné straně a nádherná obrovská hora se zelenými svahy na straně druhé. Žije tu také velká kolonie opic, které se prohánějí všude kolem.

Naše barmské dny se pomalu sčítají. Dopoledne se vyrážíme podívat na trh a nakoupit si trochu jídla a vodu na cestu. Okolo druhé nasedáme do poloprázdného autobusu na Rangoon, do kterého jsme horko těžko sehnali den předem jízdenky. V Čaukpadangu se bus plní až po střechu a my zabíráme naše dvě sedačky na zadní pětce a jednu na rozkládacím midleseat, o kterou se pak v průběhu noci střídáme.

O sedmé ráno vystupujeme v Rangoonu. Taxikáři si nás cení dost vysoko, na 10 dolarů za cestu na Downtown. Jdeme na bus, který je sice nacpaný k prasknutí, ale za 100 čatů (cca 2 koruny). Po zbytek dne procházíme městem, pochutnáváme si na pouličních specialitách a nakupujeme cédéčka oblíbené barmské kapely Iron Cross. Když jen tak posedáváme v čajovně hned vedle policejní stanice s typickým nápisem „May I help you?“, přijíždí taxík, ze kterého vyskakuje polda, otvírá kufr a vytahuje z něj dva spoutané chlápky. Všichni bleskurychle mizí v budově opatřené zátarasy z ostnatého drátu. Rychlá čistá akce.

Brzy ráno se přesouváme na letiště, kde nás ještě stáhli o 10 dolarů jako odletovou taxu, a vracíme se lowcostem Thai Air Asia do Bangkoku. Čezubé a mingulábar Barma (dík a nazdar).

Back in Bangkok

Do odletu domů nám zbývalo dva a půl dne. Šel jsem na thajskou masáž, což se stalo mým největším zážitkem z Thajska. Vřele doporučuji. Zavítali jsme také do obří tržnice Chatuchac weekend market, kde se dá sehnat úplně všechno. Za návštěvu stojí také královská loděnice s dlouhými bohatě zdobenými veslicemi, které při různých královských oslavách vyplouvají na řeku Chao Phraya. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani stánky s pouličními dobrotami jako grilované medové kuře, nudle Pat Thai, nebo banana milk shake. A večer na Changa do naší oblíbené hospůdky u srandovní dvojky personálu - znuděný holčiny a cukrouše, který nás vždy vítal pozdravem: „helou dárling!“.

Autor: Ondřej Růžička