Spiti - poslední himálajská Šangri-la?

Když se v roce 1996 radili nejvyšší tibetští lámové o místě konání každoroční slavnostní ceremonie "Kalachakry", vedené samotným Dalajlámou, padla volba na klášter Tabo. Hlavní pohnutkou jejich výběru byla snaha o zviditelnění tisíciletého výročí založení této buddhistické svatyně.

Klášterní komplex Taba tvoří 9 svatyní a 23 různě velikých stup obehnaných kamennou zdí. Prosté hliněné stavby nebudí zvenčí žádný zvláštní dojem. Procházka jejich útrobami, je ale tím pravým dotykem úžasného mystéria tibetského buddhismu. Ten se ve své vizuální podobě jeví jako velice barevný, hravý a bohatě zdobený. V Tabu to platí dvojnásob. Když si vaše oči přivyknou na sporé osvětlení hlavní svatyně, začne se před vámi zjevovat umělecké bohatství, o kterém se možná nezdálo ani Ali Babovi.

Na zdech se střídají dokonale zachovalé fresky se sochami sedících božstev a ze stropu visí mohutné sametové prapory s vyšitými mantrami. Uprostřed místnosti se leskne pětice vznešených pozlacených soch Boddhisattvů. Na malých meditačních stolečcích rozsetých po místnosti leží úhledně narovnané svazky posvátných textů. Vzduchem se nese vůně štiplavého kadidla společně se zápachem hořících olejových lamp. K vašim uším doléhá melodický zvuk mnichy drmolených motliteb a všechno je tak tajemné, neznámé, esoterické...

Další více než zajímavou zastávkou na cestě skrz Spiti je údolí řeky Pin, kde se nachází vyhlášený národní park. "Kdepak sněžný leopard, toho tady neviděl ani můj pradědeček. Ale kozorožci se občas objevují, hlavně na jaře, když vysoko v horách není ještě dost čerstvé pastvy. Teď v létě však určitě žádného neuvidíš," zchlazuje mé naděje mladý pastevec na odlehlé samotě, hluboko uvnitř národního parku.

Můj počáteční pocit zklamání brzy vystřídalo hluboké uspokojení až fascinace okolní krajinou. Ty tam jsou pusté a vyprahlé planiny, srázy barevného kamení a bezútěšná údolí nejčastější to tvář celého Spiti. Suchý vzduch nahradila příjemná svěžest a vůně rozkvetlých bylin. Desítky pramenů vyvěrajících na úbočích zasněžených štítů přinášejí půdě tolik potřebnou vláhu. Dokonale zbudovaný systém zavlažovacích kanálů navíc vodu rozvádí i do těch nejodlehlejších zákoutích. Krajina se příjemně zelená, políčka ječmene a hrášku střídají koberce rozkvetlých hořců, mateřídoušky, modrých zvonků a jiných vysokohorských bylin. Celkově jich tady roste více než 400 druhů. Tam, kde voda teprve nedávno začala zavlažovat neúrodný svah, vyrážejí první trsy luční trávy, na které si pochutnávají stáda ovcí, koz a jiných domácích zvířat. Brzy je vystřídají pilné ruce vesničanů, které vysbírají všechno kamení, zryjí půdu a osejí další drahocenné políčko. Nelehký proces zúrodňování zdánlivě bezútěšné půdy, dobře známý našim dávným předkům, je tady stále jediným zdrojem obživy trvale rostoucí populace.

Celé údolí je také centrem původní náboženské víry "Böm", vycházející z uctívání mocných přírodních sil. Rituální obřady obětování zvířat byly na denním pořádku, ve výjimečných případech se mocným démonům nabídl i člověk. Apoštoly této víry jsou putující lámové "Buzheni", kteří se přesouvají z vesnice do vesnice, kde hraním komedií, zázračných příběhů a zpíváním balad přitahují pozornost všech lidí. Jejich vystoupení je plné artistických kousků s tajemným magickým významem. Vrcholem celého programu je rituál tříštění kamene. Na plochý kámen se nakreslí ošklivá figurka - zpodobnění zlého démona. Pak si jeden z lámů lehne na zem, kámen se mu položí na hrud' a ostatní ho prudkým úderem rozbijí na několik kusů. Zlo je tak poraženo a vesnice očištěna.

Uprostřed širokého údolí řeky Spiti, v samotném srdci celého regionu, na vrcholku strmé skály ve výšce bezmála 4000 metrů, se zdvihá k nebesům majestátní Dankar gompa. Tento opevněný klášter postavený někdy v patnáctém století byl po dlouhá staletí sídlem krále, vládce nad celým Spiti. Na vrcholu slávy v něm přebývalo na 160 vybraných mnichů. Bylo zde vězení a v nejvýše položené věži sídlila vojenská posádka. Přilehlá vesnice byla zase cílem všech kupců cestujících těmito končinami. Na tržištích se jim dobře obchodovalo se vzácnými surovinami z indických nížin a obratem zas mohli nakoupit modré tyrkysy nebo kvalitní vlnu. Tohle všechno, ale již dávno odvál čas. Vesnice je teď bezvýznamnou výspou mimo hlavní silnici a klášter pozvolna chátrá.

"Snažíme se provádět alespoň ty nejnutnější záchranné práce. Na víc zatím nemá naše vláda peníze. Podobných chátrajících objektů jsou po celé Indii desítky. Občas pomůže některá zahraniční organizace, jindy zase přispějí na opravu věřící. Tady ve Spiti je to ale horší, organizace jako Unesco o existenci zdejších klášterů vpodstatě ani neví a místní lidé nemají peníze často ani pro svoji vlastní potřebu," říká zklamaně mladý archeolog, kterého jsem v klášteře potkal.

Z dálky vzbuzuje Dankar představu jakéhosi nebeského hnízda a výhled z klášterního ochozu je zase něčím víc než jen obyčejným pohledem do kraje. Asi právě proto tady sídlil král, který měl zajisté pocit dokonalého přehledu nad životem svého království. Pobývajícím mnichům tento výhled, do nekonečných dálek okolního světa, zase neustále připomínal bezvýznamnost jejich vlastního ega a byl tak dobrým pomocníkem na cestě k vytouženému nejvyššímu cíli všech buddhistů - osvobození z věčného koloběhu života.

Autor: Jan Schlindenbuch