Slavnost sloního krále Srí Lanky

Historie pořádání peraher, což v češtině znamená procesí, se datuje již od čtvrtého století našeho letopočtu. V té době se totiž na Srí Lanku dostal ze sousední Indie posvátný Buddhův zub a rychle se stal symbolem celého tehdejšího ostrovního království. Všichni věřící se mu klaněli a po celé zemi se začala na jeho počest pořádat oslavná procesí. To největší vždy v královské metropoli. Jelikož na ostrově žije nezanedbatelné procento hinduistů, musely se perahery přizpůsobit také jejich víře. Oslav se začali zúčastňovat hinduističtí hudebníci a tanečnice, a tak se procesí stalo ještě pestřejší a zajímavější.

To, že je perahera slavností s nepopsatelným významem pro všechny obyvatele Srí Lanky si dobře uvědomovali i Britové, kteří ostrov dlouhou dobu kolonizovali. Nikdy ji jako některé ostatní oslavy nezakázali, naopak chovali k ní respekt a úctu. Jeden z účastníků tehdejší slávy, nejmenovaný anglický cestovatel v polovině sedmnáctého století napsal: "Je to ten největší svátek, jaký si dokážete představit. Dnem i nocí, po čtrnáct dlouhých dní, defilují v královském městě ty největší krásy ostrova. Stovky slonů ozdobených velkými měděnými zvonci se majestátně prochází po čistých a upravených ulicích. Mezi nimi tisíce bubeníků, trubačů a hráčů na jiné podivné nástroje."

V současné době se během roku koná na Srí Lance celá řada peraher. Jedna z nich pak probíhá přímo v hlavním městě Kolombu. Podle slov místních obyvatel není zdejší perahera zdaleka tak slavná jako ta v horském městečku Kandy nebo v posvátném hinduistickém místě Kataragama. Určitě se jim však vyrovná v bohatosti průvodu a v počtu defilujících artistů a umělců.

Celé procesí vlastně tvoří velké množství oddělených skupinek. Jsou zde bubeníci, tanečníci, elitní jednotky šermířů, vlajkonoši a především majestátní sloni. Ti jsou navlečeni do jedovatě barevných přehozů nazdobených blikajícími žárovičkami a připomínají spíž vánoční stromeček než ušlechtilé zvíře. To polonazí bubeníci dodávající průvodu zvukový rozměr jsou o poznání skromněji oblečení. Na své nástroje rozehrávají po celý večer jednoduché a monotónní rytmy, které mají ale velký rituální význam. V patách jim jdou tanečníci, všichni bosí, oblečení v jednoduchých kostýmech s odhalenou hrudí.

Jsou to zástupci jedné z tanečních škol, kterých je po celém ostrově desítky. Jejich pohyby jsou naprosto nepředvídatelné a neznámé. Ze začátku jakoby odpočívají a houpavými úskoky z nohy na nohu se pomalinku šinou kupředu. Naráz se ale otočí, na zlomek vteřiny ztuhnou, aby pak zaplavili ulici smrští skoků a přemetů. V ďábelském tempu škubou svými těly, křečovitě se šklebí, do toho duní rachot bubnů, stále rychleji a rychleji, až do vybití poslední špetky sil. Ještě vteřinu a procesí se zase zklidní a pokojně pokračuje dál.

Uběhla již dobrá hodinka a průvod zdaleka nekončí. Přicházejí další a další hudebníci s tanečníky, šlechtici a břichatí hodnostáři v drahocenných kostýmech, následováni nazdobenými slony. Těch je v celém procesí nejméně šedesát. Zhruba uprostřed pak kráčí ten největší a nejslavnější, samotný sloní král. Pravý symbol celé slavnosti. Až po konec chobotu mu sahá skvostně vyšívaná maska s otvory pro oči. Celé jeho mohutné tělo je zabalené do toho nejvzácnějšího přehozu vykládaného zlatem. Je to vážené a uctívané zvíře, které je po celý rok hýčkané na rozlehlém chrámovém dvoře chrámu Buddhova zubu v Kandy. Pochutnává si na těch nejšťavnatějších bambusových výhoncích a ananasech. Nemusí ani pracovat. Je totiž pověřen úkolem ze všech nejdůležitějším. Na svém hřbetě nese ve zlaté skřínce repliku Buddhova zubu - pravý symbol celého festivalu.

V králově závětří přicupitávají kandyjští tanečníci, největší mistři svého oboru. Od ostatních tanečních škol se na první pohled odlišují bohatostí svých kostýmů. Na nohách jim řinčí stříbrné nákotníky, na rukách chřestí desítky rolniček. Na hlavách se blýskají přívěšky zlatých čelenek a kolem krku mají zavěšeny rozličné amulety. Součástí jejich dokonalého až magického tance je také sugestivní zpěv, který má mnoho podob od jakéhosi mručení, přes halekání až k hlasitému sténání. Starým jazykem opěvují Buddhu a svolávají jeho přízeň a požehnání na všechny přítomné diváky.

Je již hodně po půlnoci, když celá show končí. Všichni účinkující mají za sebou více než pětihodinové představení, které stálo všechny mnoho sil. Poslední etapu průvodu absolvují někteří v mrákotách, na pokraji vyčerpání, přesto jsou šťastní. Možnost předvést své umění přímo na parehaře je pro ně vším.

foto: autor

Autor: Jan Schlindenbuch