Manikaran - lázně v nitru Himálaje

První, co po příjezdu do vesnice spatříte, je bílá věžička sikhského chrámu zahalená v oblacích husté páry. Z chrámu zaznívá hudba, mísící se s hukotem dravé řeky. Svěží vzduch je prosycen vlhkou vůní sirných par. Je to takový frontální útok na všechny vaše smysly. Každý obvykle ihned zatouží po očistné koupeli. Ta se nabízí hned na několika místech. Buď využijete nabídky několika dražších hotýlků vybavených horkou lázní nebo vyrazíte do některého z veřejných bazénů. Ačkoliv v hotelu budete mít zajisté lepší pohodlí, tu pravou atmosféru Manikaranu nasajete právě ve veřejných koupalištích, zvláště pak v tom venkovním u sikhského chrámu.

Popsat pocit, kdy ze sebe strhnete špinavé oblečení a blaženě se ponoříte do vařící vody, se snad ani nedá. Zpočátku ucítíte až nepříjemné pálení (voda je zde opravdu vařící) , ale jen co si tělo přivykne, začne se pozvolna uvolňovat a veškerá únava se odplavuje pryč. Ke koupeli vám bude hrát chrámová muzika a vaše oči se pak zasněně zahledí na okolní zasněžené panorama Himálaje. Kousek od bazénů spatříte několik citroníků osypaných spoustou čerstvých plodů. Přežívají tady v horách díky teplu z pramenů. Člověka zákonitě napadá otázka, kde se asi tak vzala ta energie, která ve výšce bezmála 2000 metrů nechala rozehrát takové představení?

Jedno z vysvětlení se nabízí v posvátných hinduistických védách. Legenda vypráví příběh boha Šivy a jeho manželky Párvatí. Kdysi dávno oba pobývali v místech současného Manikaranu. Šiva se věnoval meditaci a Párvatí si blaženě užívala krásy tohoto místa.

Jednoho dne, při ranní koupeli v říčce, ztratila Párvatí svůj zamilovaný emerald. Jelikož to byl její nejmilejší předmět, chtěla jej stůj co stůj nalézt. Pověděla tedy o celé události svému choti a prosila o pomoc. Šiva, který rád plnil přání své krásné ženy, využil při pátrání velké vnitřní síly, otevřel třetí oko a brzy zjistil, že ztracený kámen je v držení krále Cobry - vládce podzemního světa. Ten se ho však nemínil jen tak lehce vzdát.

Mocný Šiva se rozhněval a seslal na jeho říši obrovský požár. Celá říše byla v jednom ohni, jenom hora Nanda Devi zůstala zatím ušetřena. Prosila proto Cobru, aby vydal Šivovi emerald. Král, který se zalekl Šivova hněvu, uposlechl prosby, vztyčil se a začal syčet, jak jen nejvíc mohl. Prorazil tím cestu pro tisíce pramenů horké vody, které začaly vytékat právě na místech, kde ztratila Párvatí svůj emerald. Ve chvíli, kdy se tak stalo, objevily se spousty krásně zbarvených emeraldů. Párvatí sebrala ten svůj a proměnila všechny ostatní zpátky v obyčejné kameny. Horké prameny pak zůstaly němými svědky celého příběhu.

Sikhové mají vlastní legendu o vzniku horkých pramenů. Zakladatel sikhského náboženství guru Nának putoval v dávné minulosti se svým žákem Mardanem místním krajem. Jednoho dne se utábořili blízko tehdejší osady Manikaran, a jelikož byli velmi hladoví, vydal se Mardan do vesnice pro vodu a oheň na uvaření oběda. Vesničané však byli lidé lakomí a nepřátelští, takže odmítli vyhovět prosbám chudého poutníka. Mardan se tedy vrátil s nepořízenou ke svému učiteli. Guru se zamyslel a pak přikázal Mardanovi, aby třikrát vyslovil mantru "Satnem Vahe Guru," a přitom nadzdvihl ten veliký kámen před ním. Sotva tak Mardan učinil, začala zpod kamene vytékat vařící voda, ve které si pak uvařili vytoužený oběd. Když se o události dozvěděli lidé z vesnice, cítili se velmi zahanbeně. Poníženě prosili, aby jim guru odpustil jejich lakotu. Slibovali mu, že ho budou navždy uctívat, a prosili ho, zda by nemohl zařídit, aby horké prameny vytékaly i v jejich vesnici. Guru jim jako pravý světec odpustil a splnil jejich prosbu. Na jednom místě potom založil chrám, kde si může každý poutník uvařit svůj oběd nebo si odpočinout.

Ať už byl vznik pramenů vůlí boží, nebo ne, je téměř jisté, že existuje jakási vyšší síla, která drží nad tímto místem ochrannou ruku. Před několika lety totiž geologové objevili pod vesnicí obrovské zásoby stříbra. Manikaranu hrozila proměna ve stříbrný důl. Sotva však začali dělníci s přípravnými vrty, utrhl se nad nimi veliký kus skály a několik z nich připravil o život. Práce pak byly zastaveny a vesnice ušetřena. Byla by přece věčná škoda zničit takové místo. Kde jinde se člověk může procházet uprostřed ledna naboso po chodnících a posedět na rozpálené lavičce.

Horká voda z pramenů je rozváděna důmyslným systémem kanálků téměř do všech domů a dává tak vlastně vesnici jedinečné centrální vytápění. Na některých místech jsou tímto způsobem vyhřívané velké plochy sloužící jako sušičky prádla, vypraného v pramenech. Je úžasné sledovat, v jaké dokonalé harmonii a souhře žijí vesničané se svými prameny. Každodenní vaření jídla přímo na vařících se vřídlech je asi tím nejlepším příkladem. Vždy kolem poledne se u hlavního vřídla uprostřed vesnice shromáždí vesničané s plátěnými pytlíky rýže, čočky nebo jiné potraviny. Převázané špagátem je ponoří do pramene, usadí se na vyhřáté místečko a čekání na uvařené jídlo si krátí vzájemným klábosením. Ženy pak většinou ještě pletou bezvadné vlněné šály, zatímco chlapi pokuřují svůj oblíbený čaraz. Pouze v letních měsících, když tají ledovce, se prameny mírně ochladí a k vaření jsou nepoužitelné.

Prameny vesničanům nejen usnadňují život, ale přinášejí jim také slušné příjmy od vzpomínaných poutníků a turistů. Dennodenně se na hlavní ulici mísí zástupy hinduistů a sikhů společně s lidmi z různých koutů světa. Vzniká tak zajímavý labyrint tváří, řečí a zvyků. I v tom je kouzlo Manikaranu, lázeňské vesničky v nitru Himalájí, která musí učarovat každému kdo ji jednou spatřil.

Autor: Jan Schlindenbuch