Kinnaur - země festivalů

Celý region byl až donedávna pro všechny cestovatele a turisty zapovězeným místem. Blízkost ožehavé hranice s Tibetem, potažmo Čínou a přítomnost mnoha výcvikových kempů indické armády byly dostatečným důvodem k uzavření této překrásné oblasti vnitřního Himálaje. K uvolnění došlo až v roce 1993. Od té doby lze do Kinnauru vcelku bez potíží cestovat z nedalekého hlavního města státu Himachal Pradesh-Shimla. K cestě potřebujete pouze formální povolení, které vám bez potíží vydají na počkání na jednom z úřadů v Shimle.

Autobusem se po celodenním přesunu dostanete do správního centra Kinnauru - Recong Peo. Je to vcelku nezajímavé malé městečko, kde sídlí množství úřadů a početná vojenská posádka. O hodně zajímavější je určitě Kalpa - vesnice ležící několik výškových stovek metrů nad Recong Peo. Vesnice se rozprostírá na jakési plošině uprostřed zalesněného svahu. Její centrum tvoří několik dřevěných staveb typické kinnaurské architektury. Kolem dokola jsou roztroušená malá políčka s až neskutečně bujnou vegetací. Záhony brambor a fazolí střídají plochy vzrostlé kukuřice. Mezi tím se pak jako neprostupná džungle tyčí stovky rostlin indického konopí.

Pozdě odpoledne, když slunce pomalu zapadá nasvěcují jeho poslední paprsky mohutný zasněžený hřeben na protější straně údolí. Člověku se nabízí výhled, který doslova bere dech. Kdesi uprostřed špičatého hřebenu se skrývá posvátná hora Kinner Kailash. Je to jakýsi menší bratříček slavného tibetského Kailasu. Na samém vrcholu šestitisícové hory je vztyčený obří "Šivalingam", který během dne mění barvy v závislosti na dopadajícím světle. Hora se v posledních letech stává cílem mnoha hinduistických poutníků z celé Indie. Ti mohou zvolit jednu ze tří možností k jejímu posvátnému obejití. "Parikarama", jak se tato pouť nazývá, trvá zpravidla déle než týden a jejím smyslem je uctění boha Šivy, který podle legendy kdysi dávno horu obýval.

Jedna legenda dále tvrdí, že to byla právě Kalpa, kam mocný Šiva každoročně na podzim sestupoval ze svého obydlí, aby si náležitě užil při sklizni svého oblíbeného konopí a přečkal zde pak celou zimu. Je proto velmi překvapující, že v současnosti se o konopí ve vesnici prakticky nikdo nezajímá. Rostliny rostou planě bez nejmenšího povšimnutí místních lidí. Tradice podzimní výroby "čarasu" (hašiše), tak jako v jiných částech Himachal Pradeshe tady v podstatě neexistuje.

Jak bylo již řečeno Kinnaur je zemí slavností a festivalů. Jeden takový se konal k mému nadšení během mého pobytu i v Kalpě. Jeho patronem jak jsem se později dověděl byl lokální bůh Narashima. Slavnostní procesí se nachystalo na nádvoří před hinduistickým chrámem. Bubeníci ladí své nástroje, trubači profukují píšťaly a ostatní nazdobují nosítka s božstvem. Všichni lidé mají na sobě místní typický kroj. Najednou si uvědomuji, že kolem sebe vidím jenom samé muže, ženy jakoby se někam ztratily. Ptám se jednoho z nich, jak je to možné?

"Toto je uctění lokálního boha Narashimi a jestli chceš pojď s námi, právě vyrážíme", dostává se mi odpovědi. Přidávám se k průvodu. Po chvíli chůze po úzké pěšině se procesí náhle zastavuje u jednoho z vesnických domů. Z něho zanedlouho vychází paní domu doprovázená nejstarší dcerou s láhvemi naplněnými průhlednou tekutinou. Přibližují se k nosítkám s bohem a postupně ho ze všech stran polévají. Zbytek láhve potom rozlévají do nastavených mužských dlaní. "To je ghanti, místní pálenka z rozličných druhů ovoce", povídá muž, který mě před tím vybídl k pochodu. "Dej si také s námi, abys i ty uctil velkého Narashimu. On je naším patronem nad celou úrodou. To On rozhoduje jaká bude letos sklizeň." S údivem přijímám pozvání a nastavuji své dlaně. Zatímco usrkávám lahodný nápoj, procesí se dává znovu do pohybu. U více než třísetkilových nosítek s bohem se rychle střídají nosiči. Každý z mužů se podílí na jeho přepravě. Stoupáme stále výš do hor a pravidelně se zastavujeme u každého stavení, kde se znovu a znovu opakuje stejný rituál. Já asi po třetí zastávce zdvořile odmítám nastavit dlaně, protože již téměř necítím pomalu se vlekoucí nohy. To ostatní se rozhodně nešetří a poctivě prolévají svá hrdla. Obdivuji jejich výdrž, která je zajisté znakem skutečné obliby v pití této pálenky. Doma si ji tady pálí prý skoro každá rodina. V malém množství, pouze pro osobní potřeby, dokonce s požehnáním místních úřadů.

Cílem naší pouti je obětiště na vrcholu zdolávaného svahu. Tam již na nás také čekají zbylé ženy s dalšími zásobami ghanti. Vše se připravuje na závěrečné obětování. Muzikanti přidávají do rytmu, údolím se nese dunivý zvuk bubnů "bam", ženy zpívají a zároveň rozlévají pálenku do všech světových stran. Jeden z mužů obchází s kouřícím kadidlem kolem Narasimi. Zraky všech lidí se stáčejí k bohovi. Po chvíli se všichni sklánějí k zemi a vzdávají mu svůj hold, zároveň ho tak prosí o dobrou úrodu. Nakonec ho opět polévají zbylým ghanti. Vybraní muži budou u boha ještě držet stráž do druhého rána a pak ho odnesou po stejné cestě zpět do chrámu.

Já odcházím a přemýšlím nad tím, co jsem zažil. Ačkoliv se tato slavnost díky požehnané konzumaci alkoholu podobala například našim velikonocím, rozhodně se jí nedá upřít autentičnost a opravdovost. Zdaleka se totiž neomezila na prosté prolévání hrdlem. Vše co jsem popsal totiž mělo svůj smysl a řád. Pálenka Ghanti byla použita pouze jako prostředek k dosažení něčeho vyššího a smysluplnějšího. K uctění respektovaného boha Narashimy.

Autor: Jan Schlindenbuch