Buddhistický festival v Ladakhu

Hlavní náplní festivalů jsou tzv. Chamsy - pantomimické tance, které vyjadřují různé aspekty tibetského buddhismu a zasévají semínka pro dobrou budoucí karmu všech návštěvníků.

Vybrané skupiny mnichů v barevných kostýmech a až děsivě vyhlížejících maskách, procházejí několikaletým tréninkem, aby pak v určený den festivalu předvedli na nádvoří kláštera veškeré své umění. Také ostatní mniši s kláštera se zapojují do průběhu oslav. Jedni doprovázejí tanečníky na všemožné hudební nástroje, jiní drží v rukách rituální předměty a odříkávají mantry. Vytváří tak to správné prostředí pro napojení diváků na náboženský význam tanců. Nad tím vším, usazený na trůnu, bdí hlavní láma, Rimpoche kláštera.

Míst, kde se praktikuje tibetský buddhismus, je na světě několik. Jedním z nich je Ladakh. Tento malý stát je sice součástí Indie, ale nábožensky a kulturně je daleko více ovlivněný Tibetem, se kterým odjakživa udržoval velice úzké vztahy. Díky své odlehlosti a nedostupnosti si jeho obyvatelé dlouho uchovávali mnoho ze svých někdejších zvyků a způsobů života. V posledních letech se vlivem přílivu západních turistů v Ladakhu sice hodně věcí mění, ale silná náboženská víra a s ní spojená kultura stále zůstává hnací silou celé společnosti.

V době kdy jsem pobýval v hlavním městě Ladakhu-Lehu se k mému štěstí v nedalekém klášteře Phyang jeden festival konal. Dozvěděl jsem se o něm v pobočce státní turistické kanceláře, kde jsem od překvapivě ochotného úředníka dostal brožůrku "Ladakh- klášterní festivaly". Spousty skvělých fotografií v ní mne jen ujistily v myšlence, že chci být u toho. Zároveň ve mně však vzbudily pocity podezření, nejsou-li festivaly spíše atrakcí pro turisty, než tradicí s duchovním významem. Toto mé podezření ještě posílil můj nový známý Dolma. Podle něj totiž festivaly v současné době slouží hlavně k obohacení klášterní pokladny. V některých klášterech dokonce mniši posunuli ustálené datum konání do vrcholu turistické sezóny. Tradice, netradice, od turistů se dá vybrat rozhodně více peněz než od místních. O tom, jak se věci mají, jsem se vyrazil přesvědčit sám do vzpomínaného kláštera Phyang ...

... Po příjezdu usedám v blízkosti vstupní brány. Podle programu zahajuje festival vystoupení klaunů. Jejich úlohou bude získat si pozornost davů a navodit tancem uvolněnou atmosféru. Součástí vystoupení má být i vybírání příspěvků na klášter.

Na scénu přichází povedená dvojice. Již její nástup sklízí velký ohlas publika. Klauni se dávají do díla. Rozjíždějí jakýsi pantomimický dialog, který po chvíli vyústí v úplnou pantomimickou bitku. Úsilí obou klaunů se pozvolna přesouvá směrem k publiku. Začíná totiž hlavní číslo jejich programu, vybírání "donation". Jeden z klaunů vytahuje bílý šátek a chytá prvního turistu do smyčky kolem krku. 'Zaplať, a pustím tě', dá se vyčíst z jeho gestikulace. Z peněženky zaraženého cizince putuje jedna bankovka do natažené klaunovi ruky. Klauni takto obcházejí celou první řadu sedících diváků. Za oběti si vybírají pouze movité turisty.

Klauni odcházejí a plocha se pozvolna zaplňuje tanečníky v různě barevných maskách. Každá z nich reprezentuje odlišné božstvo. Z útrob kláštera vychází dva mniši. Jejich úlohou je hlasitě vzývat všechny démony a strážce, aby posvětili svou přítomností další průběh festivalu. Za odměnu jim obětují posvátnou vodu a jídlo. Tanečníci se dávají do pohybu. Divoce rozhazují rukama a nohama, pak se najednou úplně zastaví a znehybní, aby nakonec prudkým výpadem ukončili své vystoupení.

Nyní jsou už tribuny úplně zaplněné. Ve tvářích většiny diváků se dá vyčíst až jakási fascinace. Tanec je očividně uchvacuje. Dunění bubnů a řinčení cimbálů sílí. Vše je připraveno pro veliký nástup.

Zjevuje se On - Mahakala! Má velikou, děsivě červenou masku. Je to ochránce všech Buddhů. Jeho rituální pohyby dělají na diváky velký dojem. Chvíli to dokonce vypadá jako by se vznášel nad zemi. K hudbě se přidává hluboká rezonance dvanáctistopých píšťal. Řádění Mahakaly se stupňuje. Triumf dobra nad zlem se blíží. Ještě několik prudkých výpadů a je dobojováno. Na scénu přichází zástup mladých mnichů v opičích kostýmech předvést jeden z dalších tanců festivalového programu.

Blíží se poledne a já dostávám hlad. Jdu se proto podívat na tržiště vzniklé speciálně pro dnešní den před branami kláštera. Kromě občerstvení v podobě tibetských "momo" (taštiček plněných skopovým masem), se tu nabízí ke koupi také měděné modlitební misky a mlýnky, dřevěné šálky na máslový čaj a spousty dalších potřebných relikvií. Marně pátrám po "changu"- ječmenném pivu, které se prý obvykle na festivalech volně podává všem divákům.

Po lehkém obědě odcházím zhlédnout závěrečnou část tanců. Ta by měla symbolizovat konečnou porážku zla a vymícení všech démonů.

Na scénu vstupují tanečníci v černých maskách a čepicích. Každý drží v rukách groteskní hliněnou lidskou figurku "linga" - ztělesnění veškerého zla. Za nimi přicházejí mniši nesoucí dlouhé mosazné trouby "rangduny". Celé nádvoří se otřásá pod náporem hlučné hudby. Tanečníci krouží po ploše, napětí se stupňuje. Současně s prudkým úderem do jednoho z velkých bubnů rozbíjejí tanečníci připravené figurky. Ničí tak všechna ega a osvobozují sebe a diváky od negativních myšlenek. Úlomky figurek pak vrhají přes stěny nádvoří ven s kláštera.

Festival končí, diváci se pomalu rozcházejí do svých domovů. Odjíždím také zpět do Lehu. Cestou přemýšlím nad tím, co jsem viděl a zažil. Vyjma úvodní scénky s klauny, bylo všechno čisté a opravdové. O tom, že má festival stále obrovský význam pro místní lidi, také není nejmenších pochyb. Dá se tedy usuzovat, že festivaly jsou stále tím, čím by měly být - tradicí s duchovním významem.

Autor: Jan Schlindenbuch