Moje australská nej

Dlouho jsem si neuvědomoval, že Austrálie má i přes svou obrovskou rozlohu jen dvakrát více obyvatel než Česká republika. Při výčtu úspěchů a výjimečných dovedností mi nedocházelo, že i když za nimi stojí celý kontinent, jde v podstatě o práci v celosvětovém měřítku nepříliš početného dvaceti milionového národa.

Za příklad může sloužit sport, který je v dnešním světě pro mnohé novým náboženstvím a měřítkem věhlasu i úspěchu jednotlivých států. V přepočtu olympijských medailí na počet obyvatel patří Austrálie mezi absolutně nejlepší.

Podle statistik pracuje v australském hospodářství deset milionů lidí. Z nich má 45 procent univerzitní vzdělání. Australané prosedí ve škole mnohem více času než Češi a jsou zároveň posedlí novými technologiemi - 7 milionů lidí má mobilní telefon, každá čtvrtá domácnost je připojena k internetu. I proto australská ekonomika zažívá již několik let dobré časy - vysoký růst HDP spojený s výjimečně nízkou inflací - a vyhlídky do budoucna jsou s odcházející "Asijskou chřipkou" nadále růžové. Australská ekonomika je velice otevřená a využívá boomu nedalekých asijských tygrů.

Přes polovinu Australanů vlastní akcie směnitelné na burze. V tomhle nemá země ve světě konkurenci. Prvenství si Austrálie také vysloužila v zavedení "nepadělatelných" bankovek, vyrobených z plastu. Revoluční patent již přebral Nový Zéland a některé asijské země.

K bankovkím se váže jeden z postřehů vystihujících charakter australské společnosti. Na Nový rok 2001 všichni oslavili sto let od vzniku Australského svazu a ačkoliv si před dvěma lety v referendu odsouhlasili pokračování personální unie s Británií, jako výraz emancipace byla mimo jiné vydána nová dvaceti dolarová bankovka. Zatímco královnu Alžbětu zná každý Australan, byl z toho také velký poprask, když v loni na podzim zemi navštívila, tvář nové ženy na bankovce neznal téměř nikdo z mého okolí. Mnohým neříkalo nic ani jméno národní hrdinky Mary Reibeyové.

23 procent občanů Austrálie je narozeno v jiné zemi a sem přijelo hlavně pracovat a užívat si prosperity země. Na studium historie země, kde chtějí žít, jim čas nezbývá. Občanství získali lidé ze 140 zemí a 15 procent Australanů hovoří doma jiným jazykem než angličtinou, nejvíce z nich některým z jazyků jihovýchodní Asie.

Velká část odborníků hovoří o začínajícím století jako o století asijském nebo také pacifickém. Tento region se podle nich stane především hospodářsky nejvýznamnější částí planety. A Austrálie, která se i díky přistěhovalcům k Asii stále více přibližuje, nezůstane pozadu. Již nyní přebírá v Oceánii roli velmoci po Spojených státech. Angažovala se při řešení nedávných politických krizí na Fidži a Šalamounových ostrovech a v nedalekém Východním Timoru se její vojáci postavili do čela mírových sil OSN.

V australském zájmu je stabilita v regionu a pro dvacetimiliónovou zemi je nejkomplikovanější právě vztah k více než dvě stě miliónové sousední Indonésii. Minulost postojů australských politiků k autoritativnímu režimu je jedním ze stínů v historii země zakládající si na demokratické tradici a dodržování lidských práv. Australská vláda podle nedávno otevřených archivů věděla již v roce 1976 o chystané anexi východní části Timoru a neochránila před smrtí ani vlastní novináře.

Podobně pokrytecký byl dlouhodobý postoj Australanů k původním obyvatelům - mimo jiné vytváření "bídných rezervací" a odebírání dětí na převýchovu - a v imigrační politice vůči přistěhovalcům z Asie. Dnes se však Australané snaží své chyby napravit a mně se nezdálo, že jde jen o rétoriku.

Možná si tu zemi příliš idealizuji, viděl jsem z ní v podstatě jen čtvrtinu a většinu času jsem strávil v Sydney. Totiž opravdovou Austrálii a duši "Aussies" prý poznáte až v Outbacku, v neohraničitelném prostoru pod modrou oblohou. Prostoru zdánlivě monotónním a mrtvém, ale přitom plném výjimečné přírody. Z osmnácti tisíc druhů australských rostlin nenajdete patnáct tisíc nikde jinde. Podobně žije v Austrálii 250 endemických savců a vačnatců a 710 plazů. Nejde jen o klokany a ptakopysky, ale i o zvláštní tvory, o kterých nemá většina Evropanů ani ponětí.

Nechci psát na závěr sentimentální banality o zemi plné svobodných, tolerantních a usměvavých lidí, i když ji tak do velké míry vidím. K veskrze kladnému vztahu asi přispělo trochu i to, že datum mého narození, 25. dubna, připadá na největší svátek země - tzv. ANZAC Day připomínající památku padlých australských a novozélandských vojáků po vylodění na tureckém poloostrově Gallipoli v roce 1915.

Australané jsou na své padlé hrdí, jsou si vědomi svých historických vazeb a závazků a snaží se zapojovat do globálního dění. I přesto mně nyní psala kamarádka ze Sydney o podstatné části lidí v jejím okolí, kteří komentovali teroristické útoky v USA s dávkou škodolibosti, s poznámkami o namyšlených bohatých Američanech a vědomím geografického odstupu. Vsadím se však, že pokud by se jejich současný největší australský hrdina plavec Ian Thorpe nevyhnul smrti pouze shodou náhod, vracejíc se v kritický čas do hotelu pro fotoaparát, aby si mohl vyfotit New York z vyhlídkové terasy Twin Towers, vnímali by tragickou událost velice osobně.

Ale toto již není cestopis... Tak vám alespoň popřeji, ať se na "druhou stranu" také podíváte, stojí to za to.

foto: autor

Autor: Jan Schroth