Kouzelný zvuk didžeridu

Zmíněná legenda pochází ze Severního Teritoria, odkud pochází nástroj, pro který se vžilo jméno didžeridu. Existuje však více než třicet dalších názvů pro dutý dřevěný kmen a neméně je i legend o jeho vzniku. K těm nejbizarnějším patří vyprávění o obrovi, který ve smrtelné křeči vyloudil hluboký zvuk na svůj penis a lovci se jej pak marně snažili napodobit. Až náhodou našli kmen vyžraný termity, foukli do něj a ...

Za kolébku možná čtyřicet tisíc let starého nástroje je pokládán sever Austrálie, od Východního Kimberly přes Arnhémskou zemi až po vrch Queenslandu, ale postupně se hraní rozšířilo i mezi kmeny po celém kontinentu. Didžeridu (v angličtině Didgeridoo, česky někdy také Didjeridu) je zpravidla od jednoho do dvou metrů dlouhý dutý kmen. Po vyklepání termitů je oloupána kůra a ústí, do kterého se fouká, se potře včelím voskem, aby rty správně přilehly a netěsnostmi neunikal vzduch.

Kmeny zpravidla zdobí nástroj svými ornamenty a symboly zvířat. Nejčastější barvou je okrová, barva australské půdy. Didžeridu je většinou vyrobeno ze dřeva eukalyptu, ale dobře hrát se dá například i na nástroj uříznutý z bambusu.

Vyloudit ale z kmene uchu lahodící tón není vůbec jednoduché a naučit se opravdu hrát vyžaduje dlouhé úsilí. V příručkách a učebnicích se hovoří o podobnosti nátisku s hrou na trubku, ale v čem se hra na didžeridu liší od jiných instrumentů je tzv. nepřetržité, cirkulární dýchání. Hráč by zkrátka neměl dělat pauzy pro nadechování a pohybem jazyka v ústech by se měl během nepřetržitého hraní nadechovat nosem. Existuje několik technik tréninku, a i když zpočátku vyžaduje cirkulární dýchání velkou koncentraci, časem se stane automatickým.

Zvuk nástroje se může zdát při prvním poslechu monotónní, ale opravdoví hráči jsou schopni hrát rozmanité melodie v různých tóninách. Škála zvuků se pohybuje od žabího kvákání po supění koně. Sám hráč může navíc poklepávat na stěnu didžeridu a udávat tak rytmus i pro ostatní muzikanty, kteří při tradičním slavnostním tanci 'corroborees' tleskají a tlučou boomerangy. Domorodci však nehrají na didžeridu jen pro radost nebo při slavnostních událostech, ale věří i v léčivé účinky, kdy pozitivní vibrace pronikají do mysli a vytvářejí duševní pohodu a jednotu naslouchajících.

I když dnes hrají na didžeridu i ženy, tak kupříkladu pro kmen Yolngu z Arnhémské země, jehož předkové jsou pokládáni za původní stvořitele nástroje (v jejich jazyku jej nazývají Yidaki), se jedná dle přání bohů o výhradně mužskou záležitost.

Dnes je samozřejmě výroba didžeridu do velké míry záležitostí obchodníků se suvenýry a není vůbec jednoduché najít mezi stovkami různě velkých, všelijak ozdobených a lakovaných kmenů opravdu kvalitní nástroj.

Sám jsem se o hru na tento nástroj celkem úspěšně pokoušel. Hra mne uchvátila hned poté, co jsem se po několika měsících strávených v Austrálii a obdivování desítek pouličních hráčů pokusil na didžeridu poprvé zahrát. Skutečné hraní a trénink cirkulárního dechu však vyžaduje hodně času a trpělivosti. A jak říká jeden z nejlepších českých hráčů Ondra Smeykal: "Při hraní na didžeridu musíte být v pohodě." Nahrál pro vás také krátkou zvukovou přílohu, kterou najdete zde a věnoval do soutěže (kterou již vyhrála paní Jitka Šambergerová) nahrávku svojí kapely Wooden Toys: "při hraní na didžeridu musíte být v pohodě".

foto: autor

Autor: Jan Schroth